Žalmo mi je, žalmo velmi
na slovenské braty,
že šíříce za dolmany
mění na pochvaty,
že tu mluvu milozvučnou
za nepěknou čaří,
by zpěvánků vůni sladkou
nedýchali v stáří.
Jaká to zlá sudba, brati,
jaká krutá muka,
že jste za řeč vrahů dali
jazyk Svatopluka,
že Slovači ustlať chcete
v bodláčí a hloží,
by ohyzdné tataříče
spalo v jejím loži.
Bože, bože, k čemu stále
líbať do únavy
ony ruce zabrocené,
co vám rubou hlavy,
k čemu líbať ustavičně
ony žhavé metly,
vždyť pod těmi cit a láska
uvadne a setlí.
Spěšte domů z velkých síní
v malé jizby doma
a zlíbejte rodné práhy
horoucíma rtoma;
navraťte se ke hřbitovu,
snad tam bude máti
pro šuhajce, pro děvojky
v hrobě bědovati.
Snad tam v rakvi otčíkova
pozvedne se ruka,
aby v jedno srdce tiskla,
co teď pro vás puká;
aby znovu krev stavila,
co vytéká z prsu,
že nechce být Slovák růží
na slovenském trsu.