Havranové černopeří
se mnou do světa se dali,
z perutí svých temné mraky
na hlavěnku nasypali;
jako v podzim ty černavy
lítli nad vysmahlou skrání,
že nemohlo v choré ňádro
zlaté slunka ligotání.
Ach, tím srdce ochořelo,
ověsilo křídla zlatá,
a ta havraň mrakorodná
ustavičně se mnou chvátá.
Jaj, kdy by jen možná bylo
zbýti krkavců těch zhola,
v raz by srdce zakroužilo
nad životem v pěkná kola.
Jej, by se mi před očima
život zjásal jako zlato,
kdyby jsi ty moje byla,
v Horehroní nízká chato,
a v té chatě děti moje
bez hladu a bez poroby!...
Vrať se, sílo Svatopluka,
vraťte se nám, zlaté doby!