Vozka.

Noc se šíří, tma se množí, vozka k sobě sám: „Pod plachtou dnes vzácné zboží skryto mám;

chorý mužík, jen se třese, ale peněz dosť a dosť; spí, kdo zná ho? hlouběj v lese pomohu mu na věčnost.“ –

Jednou ránou v děsném vzchopu muže ve snu sklál, vrhl s vozu do příkopu a jel dál.

„Proč pak bych tě,“ v smíchu praví, „bezduchého dále vez’?“ koně ržáli, u nápravy lkala šárka; skučel pes.

Jeli sotva na sto kroků, pes štěk’ pod plachtou, koně řehcí, bokem k boku k sobě lnou.

„Co vás straší, ty-li keře či ta nemýcená hať?“ A hned bedliv v ruce beře poplašené za oprať.

Marno! Ruče s vozu leze – pravda-li, či sen – v zadu na rozvoře veze, vizte jen,

toho, jehož hodil stranou, opasek by plný měl: „Ještě žiješ?“ novou ranou muže zvrátil, dále jel.

Jeli sotva kroků dvě stě, jeli v smrčnou mláz; pes, snad že ho straší kleště, štěká zas;

koně řehcí: „Hoj, ty spřeži, jen se vzpírej, plaš a křič!“ A juž do hřív, až se ježí, praskající šlehá bič.

Hůř jen! Znova s vozu skáče; spatřil vyděšen dvakrát ubitého spáče, či to sen?

sklál ho, stepal; do příkopu tuhé tělo zahrabal, zděšení pln v divém vzchopu na šejtrok sed’ a jel dál.

Jeli sotva kroků tři sta v lesa černý kout, zase koně ani z místa nechtí hnout;

darmo nutí, darmo bije. „Ej, což po třetí tam snad, že kůň vzpíná se, pes vyje? Tenť má život jako had!...“

Vskutku! Sedí na rozvoře hrozný, rudý zjev, z rány čela stéká spoře teplá krev;

nech ho vozka stále kácí, stále muž, ký siný děs, na rozvory hrot se vrací, koně řehcí, vyje pes!

„Jaká pomoc, jaká rada? rychle prchá noc, náhle v hruď mi skryla hada vyšší moc;

juž se šeří... pro nebesa, vůz i šaty samá krev! Mám se vrhnout pod kolesa? mám utéci houštím dřev?

Pomoci ni rady více, lid jde se všech stran, jedu, jedu ze silnice na čakan;

zřím jak popravce mne vleče na svůj otesaný peň – –“ Vzkřikl – spletl bič a kleče pověsil se na lišeň!