Už ode března den co den
vždy odpolední chvílí
chce slunce vyhnati mě ven
a do síňky mi střílí,
a stihne-li mě jaký šíp,
vždy myslím: venku bude líp!
leč nelze, práce pílí.
Však přijechá-li červenec
a kyne doba prázně,
v ráz těsnou jest mi rodná klec,
jsemť prost šosácké kázně;
hned z kantora se tyčí rek,
dám na ramena raneček
a vedu sobě rázně.
Ve staré paži s bodcem hůl
a v hlavě drobnou dumu,
jak hoch přebíhám vrch i důl:
hned v pleso zřím, hned s chlumu
a zpěvná moje horoucnosť
vždy kvítí, perel najde dosť
i léků v horském šumu.