Zle je nám Tatrancům kolem kol,
beťáři v pouta nás jali,
sokolích srdcí peroutky
do čista ostříhali;
ach pro nás už ani ta slunéčka zář,
pro nás jen nuzotou vybledlá tvář –
bože, to zebe i pálí!
Jindy, toť výskala radostí
rodina tatranské síně,
drobné se štěstí zmáhalo
večer v lip košatých stíně;
dřív Slovák jen myslíval sílu a květ –
pravšecko zapadlo, plno mu běd,
nuzotu hýčká si v klíně.
Pomozte, kde jste kdo, juž je čas,
shlukněm se jako ty mraky,
v jarní když době pohrozí
obzoru žhavými zraky –
a ne-li, to po různu v národů svit
vypláčem v krůpějích život i cit –
a Slávy svatozář taky.