VODNÍK Z PLEKENŠTEJNA.

Kolem Plekenštejna vánek mlázím duje, drobné zlaté listí s bujných vršků ruje;

padá listí, padá, popěvky si skládá, šumí, lká a suslí jako hovor huslí.

Slyšíte, jak šepce kypré ono bučí? Jak se to v něm chvěje, jak to vůkol zvučí,

jak to lkavě zpívá, až se les zachvívá, a těm srnům v lese hlas se žalem třese?

Či kdos při měsíčku podvečerní chvílí tak bolestně jásá a tak sladce kvílí?

Či v tak pozdní době prozpěvuje sobě, nebo k hodu v mlází lesní panny vchází?

Nejsou lesní panny, ani nejsou víly, by na lesním luhu v kole poskočily,

ani to rusalky nepřiběhly z dálky, aby u té vody vedly chorovody.

Ale na tom břehu pod košatou mladkou švarný šohajíček, husličky pod bradkou,

zpívá si a hýká, zlatým smyčcem smýká, temnou hlavu kloní, hrdlem písně zvoní.

Zelený kabátec s rudým vyšíváním, klobouk na tři strany, vodní růži za ním;

po kolena spodky, z líčí nové botky, stužky na rameni, v strunkách sladké znění.

Vidíte ho tamo, v prostřed ptáků hejna? Juž tam zase hraje vodník z Plekenštejna,

a kdo kolem kráčí, nutí ho to k pláči, v srdci ho to píchá, rozhlíží se – vzdychá.

Všetečně se kolem ptačí chasa druží, vypravuje divy o maličkém muži,

o tom divném hráči, jenž tam sedět ráčí a zpívá pln svodu, jak by byl z jich rodu.

Hoj, kterak ta chasa v outlých ňadrech střádá vše, co malý šohaj do své písně spřádá,

a zas bez rozpravy kloní malé hlavy, cože asi tuší v něžné svojí duši?

Zpívá mužík, zpívá – pěkně zpívá, pane – a v šumavské kraje větércem to vane;

no, však zpívat umí, jen to od úst šumí, škoda jenom, škoda, že to v srdci bodá.

Aj, cože to zpívá šohaj při jezeru? Poslouchejte jenom, uslyšíte, věru,

při strun rozhovoru, modliti se horu a v rozkvetlé trati potok naříkati.

Tiše! zase hraje – zpívá – slyšíte ho? „Bolest srdce kruší, zbaveni jsme všeho;

jedle žal prochvívá, krásy jim ubývá, schnou a žloutnou v dříku v důli od vršíku.

Zbojník pramaličký kletou svojí prací věkovité sosny s horských temen kácí,

ty se v propast řítí v bouře děsném vytí, a hladina plesa níž a níže klesá.

Po té horské kráse veta juž je, veta, jenom rudý hořec v řídké trávě zkvétá,

samý hořec rudý, v luhu, v pláni – všudy , a teskliv se chýlí srdečníček bílý.

Všecko od nás prchá, smutno každé hoře; vše se chvěje tryskem příšerného oře;

pijeť naše stavy, tepe horské hlavy, v hrudí se jim ryje hněvem hrozné zmije.

Denně objeví se, v mračný kouř se noří, dvě ohromné oči pod čelem mu hoří;

jeho oddýchání rozléhá se strání, a když dál se valí, do jisker se halí.

Blesku podobá se jeho strašná jízda, jako velryb dýše, jako vichor hvízdá;

jako hroznýš syčí, a co se mu příčí, jako chmýří letné na vše strany metne.

Na vždy se ta paní v jiné kraje dala, Šumavu jež v zlatý závoj odívala;

smutí duše, smutí v divém srdce dmutí: sen vyhoštěn z ráje v píseň nedozraje.

Škoda krásy, škoda, není jí, ach není, juž se na rusalky břízky nepromění,

a ty bílé víly, které v květech byly, odnes kůň ten v letu na železném hřbetu”. –

Takto šohajíček, k čarnému jenž zpěvu hned husličky hladí, hned zas plný hněvu

hbitě smyčcem smýká, kvílí, sténá, hýká, a co lká a hraje, v květnou rosu taje.

A ti ptáci kolem jako udivení jenom ve snu pípou: „Ach, není tu, není

bývalé Šumavy; uklánějte hlavy, jedle, srno, ptáče, svatá krása pláče!”

A ty hvězdy jasné nad jezerní stěnou chvějí se a blednou tou nevlídnou změnou,

a jezero zticha bolestně si vzdychá, když některá spadla dolů do zrcadla.

Ticho, ticho kolem, jenom listí suslí, jako smutné zvuky čarodějných huslí;

ptáci hlavy kloní, květy slzy roní, a ta jíva sivá smutně v dál se dívá. – –

Prchne den, však vodník k jezeru se vrací, s ním důvěrné srny a štěbotní ptáci;

tma než les posuje, jezero se zduje – vodník v kyprém mlází s huslemi zachází.

Denně na svém místě hraje v kyprém boučí; s povzdechem si sedne, s povzdechem se loučí,

a sen jeho milý jako motýl bílý tichým pološerem letí nad jezerem! –