Slétla v srdce vlaštovička malá,
zlaté hnízdo si v něm zbudovala,
z podsněžek a chudobek je spletla,
z šeříkové vůně, z jemných vláken světla,
jež se v zlaté říze slunka skvějí –
tiše, tiše, pro Bůh, nesplašte jí!
A jak mile vlákno k vláknu skládá!
očkem směje se a křídly vládá;
a jak krásný je ten švitor drobný!
každý zvuk tak milostný a zdobný...
Vlaštovičko – Lilo!... Proč se chvěji?
Osude, slyš, nech jí, nesplaš mně jí!