Kdy váznu v síti černých snův,
kdy čelo puká, ňadro hyne,
Tvá náruč, země hrdinův,
vždy mateřsky mne k srdci vine.
A poplašený ňader cit
jak pták, když trní hrot ho spíchal,
hned tichne, jak by v dlaň ho chyt‘
a na kleslou mu hlavu dýchal.
A blažen jsem, má radosť hned
jak dítě výská si a tleská –
tak kouzlí něh Tvých čarný vzhled,
má krásná, svatá vlasti česká!