Sade Všehomíra, drahá rodná zemi, čarodějný ráji, první mezi všemi, dalekého světa hvězdná Dráho mléčná, myšlénky a krásy písni nekonečná,
matko bohatýrů, nad niž není jiné, svol, ať z nitra mého skrovný zpěv Ti plyne. Což jsi vytrpěla po svůj život celý! Bouře nejdivější Tebou burácely,
přes Tvá vroucí ňadra valilo se moře, krevné, rudé moře trápení a hoře, hrozné vlny smutku, slza krůpěj každá, a za nimi znova tisícerá vražda.
Bylas bílou srnou, na niž z temna houšti sup a káně žravé střelhbitě se pouští, jež Ti svoje spáry, zaostřené dýky, v drahé srdce vryly – hnízdo pro slavíky,
a když hynula jsi, po tom děsném honu, děli: „Sup má právo hubit po zákonu.“ Za každým Tvým krokem siná pomsta tíhla, ve slujích a skalách šeré vlky líhla,
ti do stádce Tvojich myšlének se kradli, až ty nejjasnější za kořisť jí padly, a když zhynula jsi, drahá česká máti, ještě vavřín z rakve závisť ukradla Ti.
Ocelová noha splašeného Věku dusala Tvá ňadra, plná luzných vděků, každý úsměv jeho prznil Volnosť naši, podvodným byl kupcem, který v samopaši –
na Tvůj-li se prospěch uklonily váhy – meč dal protiváhou, plný rudé vláhy. Ubohé Tvé děti krví byly křtěny, nenávisť a hana byly jejich pleny,
a přec podmanitel jdoucím na popravu vzal jen časný život, věčnou dal však slávu; neumírá tělo, pokud srdce v hrudi, jeden věk-li uspal, druhý zas nás vzbudí.
Velikým je národ, pod řízou kde prostou a pod střechou z došků hrdá srdce rostou, kde cudností nachem líce děv se pýří, a z jonákův očí bleskem vzdor se šíří;
kal, jejž vášeň vrhá na nás ze svých spárů, olejem jest rodné lásky do požáru. Také zádumčivosť volati můž‘ hlásně, meče práva zvoní často z prosté básně,
plamen, jenž se chvěje, jindy také šlehá, neusíná každý, na lože kdo lehá, myslí, vymýšlí snad – přišlyť doby jiny – zkazky pro své děti, pro vlasť mužné činy.
Cookies on Poetry Cove