Noc před vánočním božím dnem.
Trať volna. Slyš, tu kladivem
zvon tepnut třikrát zasténal,
a chorý strážník z lože vstal.
„V ten čas se nejezdilo přec,
jeť noci půl, to divná věc,
snad přelud jen, snad pouhý klam!”
Tu na domku zas: bam, bim, bam.
„Vlak ještě v dálce bude as!...
Ten divný zvuk!” a strážník žas’,
či zvonkem ostrý táhne jih?
leč ne, zvuk roste v kolejích.”
A strážnou svítilnu než zžeh’,
zřel stroje jiskrnatý dech...
Vlak stanul, strážník křik’ a bled’:
řad nepřehledný vozů zhléd’.
Je přízrak to? Ó hrůzo hrůz!
Pln bílých postav – každý vůz,
žen, mužů, duchů valný roj,
a duchy řízen také stroj.
Hle, z osvětlených oken ven
zří známé tváře, ten i ten,
a vůdce vlaku na stupněch
dí strážci: „Vsedni, máme spěch!
Jsi zapomenut zde a sám,
pojď, prázdné pro tě místo mám,
v dům rodný zavezu tě; pak,
pojď, dnes juž poslední to vlak.
Spěš, na půlnoční jedem dnes!” –
Zrak strážník vytřeštil a kles’,
zvon zasténal – a druhý den
jest strážník bezduch nalezen.