Vítám tě, vítám, dcero přítelova! Jsem, jehož žádal otec tvůj, budu ti vůdcem, důvěřuj v má slova, v upřímné srdce důvěřuj!
Vítám tě, vítám, svěřeničko milá! Však jaká žalost’ cloní zor, proč že jsi zbledla jako v luně vila, jak odur v stínu našich hor?
Vítám tě, drahá!... Zda tě moře leká? Nedbej, mé lodi juž se svěř! Za sinou vodou otec dítě čeká: drahý můj přítel milou dceř.
Či-li ti více hochova tvář mladá, než kmetí líce plno rýh, na něž žal těžký dnem i nocí padá z myšlenek mračen ponurých?
Jde-li ti záchvěv milanovy hrudi nad ňader oteckých zlý vzruch, víc-li ti celot, který vášeň budí, než vroucí prosba: Chraň jí Bůh!?
Vzchop se juž, zanech hravých lásky želů! Těšilt’ se otec na ten čas, sivou až hlavu k tvému skloní čelu, blažen až zlíbá dítě zas.
Utiš se, zanech duše drobných strastí, vše, co tě kruší, v moře hoď! V krátké snad době přiveze ti z vlasti milého v náruč moje loď.
Pojedem’ k otci, pěkný vítr věje, ó, kterak šťasten bude druh! Vždyť mu ze žití úmorného reje zbyli jen přítel, ty a Bůh!
Obsluhu tvoji lodníkovi svěřím, vykonát’ vše, co povelíš – Šašo! Sem pospěš, nejvíce ti věřím, provázet děvu ty jen smíš!
A smědý jonák dívčině se kloní Ten je tvým sluhou, drahá, teď – vesele zpívá, až to lodí zvoní; zachovat’ se mi, Šašo, hleď! –
Neplač juž, neplač, krasavice milá! Statně si plavci veďte dnes, ať pluje loď jen, moje labuť bílá, jak bych v ní vlastní spásu vez’! –
Cookies on Poetry Cove