Jihu vísky družné,
chaloupky vy chudé,
lituji vás všecky!
Jak to s vámi bude?
Lituji vás všecky
z hloubky snivé duše,
vždyť v ty síně vaše
ze všad křivda kluše.
Schýlena z vás každá
smutně k zemi hledí,
vetchých na podstěnkách
chorá bída sedí.
Bezprávím jste kryty,
záští obíleny,
svárem provaleny
zpuchřelé jsou stěny.
Z trampot okenice,
z úmoru jsou dvéře,
vyhlídku vám cloní
husté trní keře.
Povaly jsou z nářku,
petlice jsou z pláče;
na podstěnce nouze
černou slípkou kdáče.
Stolek z hladu máte,
židle z unavení,
v číši místo medu
otrava se pění.
Za ozdobu nitra
věci přestrakaté:
smutné generály
místo Žižků máte.
Na zápraží rod váš –
ruce v klínu – sedí,
naříká a vzdychá,
ku hřbitovu hledí.
Nehleď ku hřbitovu,
ale výše k nebi,
zlatých slunce šípů
jest nám zapotřebí.
Zlatých slunce šípů
do srdce a hlavy;
však nám nepomůže
nářek usedavý.
Jenom prací vzrostem
statných dcer a synů;
nejen kytkou písní,
ale setbou činů!