Jsem v hloubce duše láskou jat,
ne ženou však, ne děvou,
tvé dítě, Slunce, věz, mám rád,
jež zplodilo jsi s révou;
ach vroucně miluji a ctím
to božství s nebes výše,
když na mne okem jásavým
jak zlato hledí z číše.
Hle, usmívá se zas a zas!
Jak milostné je, věru,
má duše s ním se spojí v ráz,
nuž za družku je beru;
za družku jarý mysli vzlet,
a jas, jenž z ní se zrodí,
svou písní věčnosti dám zpět,
ať světu vojevodí! –