Sen černý pomsty na peruť pln hněvu spáče vzal, by do Nové jej Cely nes’, kde chmurný klášter stál.
Tam za noci se vidí král: déšť v zprahlou pere zem i v kobek okna, mříženým jež kryta železem.
Jak vlk se plouží, stane zas a halí tělo v plášť, hněv s lakotou mu klovou hruď a z oka šlehá zášť.
Vzdech těžký v sluch mu doletěl, král zachvěl se a lek’, a po vzdechu jak k lupu vlk se podél stěny vlek’. –
Hle, v nízkém okně bledá zář, král do vnitř zřel i stih’, jak na lůžku mře kníže Jan, jejž šedý hlídá mnich.
A v mříže rukou sahá král a volá do oken. „Zda v mdlobách posud bratr můj, či svit’ mých přání den?“
Mnich polohlasem z okna děl: „ Jan Zhořelecký shas’, tvým Nová Marka dědictvím!...“ „Tak!“ jásá král, „bylť čas!“
Jdi, zbožný mniše, neváhej a zjev to v říši všem; jsi věrný sluha, chytrý muž, a budeš opatem.“
V tom mrtvý vstal. Jak přimrazen stál král a líce skryl, leč Jan skrz mříže pojednou mu ruku uchopil.
I sténá Zikmund: „Pusť mě, pusť, tvůj sval mi láme kost!“ „Aj, nepustím,“ dí Jan, „Bůh sám tě vezmi na milost!
Že miloval mě český lid, dal’s jedu, ej, vždyť vím; vrať život mi, sic nikdy již tě na trůn nepustím!“
„Pusť,“ úpí znova Zikmund král, „toť krutá bolů strž,“ mnich však děl Janu: „Nepouštěj, já prost jsem, jej si drž!“
Když mnich však zuby vyškeřil a v hlasný smích se dal, byl Jošt to sám a děl: „No, viď, já statně pomáhal!“
Jdi s Janem, vládnout budu sám, kde ty teď panuješ!“ A Zikmund zlostně bratru v tvář: „A přece nebudeš!“
„I tebe zavru v temný hrob, mám dobrý na to lík, „Aj tak?“ dí Jošt, Jan krále tisk’, ten vzkřik’ a bděl; sen znik’.
Leč na krátko jen peruť vznes’, zpět střelmo slet’ a hned, jak na zdechlinu krkavec zas králi na hruď sed’.
Cookies on Poetry Cove