Je prostřed podzimku: chlad,
u parku staví se posavad dům,
v stavbě i před stavbou stálý je šum
a chvatný ruch.
Vnitř domu dělník na zdi maltu hází,
kde učenníci jsou? Těch nenachází,
kam prchli as?
Je k dílu čas!
I hledají chlapce v spěchu
a přišli až pod domu střechu.
Všude hledí...
Hle, ve vikýři hoch líně sedí,
v dálku se dívá
a vesele si zpívá!
„Dolů spěš, rychle s té střechy,
k dílu hned, nutí nás spěchy!
Dolů!“ „Ne! Tam dusno a chladno,
zde slunce je, zde je vnadno,
zde pěkně a milo,
kolem do kola všecko je bílo,
vše jako z kmentu, zdá se –“
a hoch usmívá se.
„A plat? Já nechci dnes nic,
já dostal jsem dnes víc,
než vy tam dole všickni dohromady,
kde druh druhu jen život kazí;
mně zde slunce dukáty hází;
až zajde, až za vrch se schová,
pak budu pracovat znova
rád a čile.
Teď hřej mne tu, slunko milé!
Jsem otrokem, jen tvoje políbení
trhá mi pouta na nohou,
v člověka mne teprv mění.
Zde rostu hlavou se zlatou skrání,
to zaplatit mi nemohou
dole ti páni!“