VIII.

Jindy zase tiché za neděle k jezeru jsme vyšli u skal boků, které jako temná slza žele v Šumavině zachvívá se oku,

jejíž bujné jedle, věčně svěží, jako víček chvějící se řasy v uspávání na hladině leží, ana klidně vysnívá sen krásy,

do něhožto nebe přes skal srázy hvězdami svá políbení hází, než je slunce zlatou svojí sítí jako rybky netušeně chytí.

Či je to snad v prstenu těch strání hnědý topas, jímž se nebes hloubí k věčnému se krásy zjevování s naší milou českou zemí snoubí?

Svatá místa! Strmé skalní stěny v jedné straně vypjaly se vzhůru, pyšny jsouce na čel hněvnou vzdůru, odpuzujíc lichotivé pěny

tuhou svojí nohou obrovitou, a když vzdechly, z trhlin hrudi lysé žulovité proudy valily se, – snad to skal těch zkamenělá krev;

nás však poutal více klidný zjev. Chodili jsme s nakloněnou hlavou, aniž dbali, že se stromy těsní a že větví kypře zelenavou

spánky věnčila nám střemcha lesní nebo v čela líbal lístek buků; bloudili jsme v kráse povždy nové, kterou v ňadru z jemných ptačích zvuků

pohádky nám rostly smaragdové; luhem šli jsme, starých jedlin tmou, v poušť i houšť, kde ostříž číhá podlý, na pláň až, kde pověsť s báchorkou

brusin růžencem se tiše modlí. – Posavade rád vzpomínám na to, jak jsme stáli v bučí kyprém stánku, kol nás klid byl, ni šepotání vánku,

ani mechu zkvétající zlato, ani sítí klidné vody kolem, ani výmol na skalisku holém, nezradily tiché naše štěstí,

jen když pták se křídlem ozval v klestí nebo potok od jezera jdoucí, nebo veveřice šuty troucí, nebo v polospánku stará sosna,

padla krůpěj skutečnosti do sna, a my vyrušeni jejím třpytem mlčky šli jsme pod zeleným krytem. Ruku v ruce kráčeli jsme lesem,

a když slunce sklonilo se níž, vinouc kyprým lupením a vřesem předivo své zlaté v naši skrýš; když hned bujnou malinou, hned hložkou

probíhalo skvoucí svojí nožkou, a drozd v snětí zamysliv se bádal, než svou podvečerní píseň skládal; když se tichá píseň konopčina

vznášela jak zlatá pavučina, v níž soucitné srdce vázlo muškou, a když sýkorka svou malou duškou, z které píseň chudobičkou pučí,

na buk perutí se vznesla ručí, byli šťastni jsme. Ó škoda, škoda, že též radosť plyne jako voda! Bloudili jsme cestou k domovině,

po údolích, vrších, porostech, v luzích hned, hned v bujných buků stíně, když Šumavy podvečerní dech modrou rouškou kraje zahaloval,

a na nebi, krásných časů znakem, bílý oblak tiše za oblakem jako jeřáb v jižní kraje ploval. Kamo oči nadšením se nesly,

vždy zeleně rozmanitý ton a pár domků krásou v duši klesly až po lesknoucí se nebesklon, všecko jako smaragd, v světla zdroji,

který jara snoubící se čas lesa pohádce nes, družce svojí, lidem, svatebčanům na úžas, a mně při těch pohledech se zdálo,

jak by k nebi rámě zvedal les, odkud na sta bílých křídel vlálo, nesoucích se k zemi od nebes, snad by vzdechy, jež se v lidu množí,

odnášela vzhůru před trůn Boží. –