Poskočil si koník
svojí nožkou hravou,
uklonil se Oldra
svojí rusou hlavou:
„Děvče-li jsi, pověz,
nebo lesní víla,
jež se k omámení
jezdce přizdobila.
Nejsou bílé nožky
z pelu jen a z květu?
nemění se ručky
na křídelce k letu?
Nejsou tvoje vlasy
slunka paprsleky,
neobýváš tůni
horské této řeky?
Je-li z bílé příze
čechelík tvůj plhý,
nebo ty a všecko
ze vzduchu a mlhy?
Zda tě, čarodějko,
máti odkojila?
Jsili rusálka ty,
pověz, nebo víla?“
„„Ani ne rusálka,
drahý, ani víla,
a mne rodná máti
zpěvem odkojila.
Zlaté na kolébce
nebylo mně spáti,
v bílých loktech rodná
hejčkala mne máti.
A já nelehala
na hedbávné roušce,
ale při slunečku
na mateří doušce.
Nebyla jsem myta
vonnou z ráje vodou,
jenom horských bystřin
krásou perlorodou.
Drobnými perlami,
drobnými křišťály,
chudoba a nouze
kmotřičkami stály.
Nejsem vílou, věru,
jsem jen děvče prosté,
na té naší chatce
v doškách netřesk roste.
Jsem jen chudé děvče,
dcerou Kresinovou,
mé družky tady
Boženou mne zovou.““
„Hoj, ty’s přece víla,
onen les tvým sadem,
ona bílá chýška
čarodějným hradem.
Líbeznost a milost
stály kmotřičkama,
nejsi-li ty, děvče,
živá něha sama?
Jsi tak milá, švarna,
jsi tak švarná, milá,
že bys zlatý stolec
knížat ozdobila.
Hodna, abys světu
v milé svojí kráse
tamo z Vyšehradu
slunkem jásala se! –“