VIII.

Přišel čas a v čase přišla doba, z cizích krajů vrátil jsem se zpět: jako kuře, když je stíhá zloba, pod křídla jsem rodné chatky lét’;

a zas u šípku tam na návrší jako kdysi bodlo mne to v duši. Vzpomněl jsem si na všecky ty sliby – však píď před domovem je ti hej;

znáť to, myslím, každý bez pochyby; všecko volalo mne: pospíchej! Co jsi někdy slíbil tu a tamo, až okřeješ doma, přijde samo.

V ráz jsem zdvojnásobil svoje kroky, přeběhl jsem keř i nízký svah, a tak jako přede čtyřmi roky políbil jsem záprseň a práh;

všel jsem v síň – a při shledání zase radost duše v perly změnila se. Na tlukoucím otčíkově prsu bujnou snětí pojednou jsem vzrost’,

jak když při vadnoucím růže trsu od oddenku žene letorost – na srdci však matičky své milé vypučel jsem v lásky květy bílé.

Ach, jak sestár otec můj, ó bože! Srdce jeho tluk mne v duši ryl jako čepel dvojostrého nože, když chtěl mluvit, ale nemluvil;

jenom jeho rty se slabě chvěly, a na brázdy líce slzy sjely. Byla radost v slzách, žal i stáří, bylo oddechnutí, leč i vzdech;

vždyť se leskly v slunka zlaté záři pozdní rosou v žlutých lupenech; až když jimi moje čelo skropil, znova jsem se k celování vzchopil.

Avšak ústa – ústa byla něma! Každý ví, že tam, kde kypí cit, srdce k hovoření slova nemá, ret že na rtu visí štěstím spit,

že se jenom v řase perla blýská, a paž dvojí k ňádru ňádro stiská. Tak i my, když v chatce při shledání vše nám hlavou tíhlo jako sen,

dotknuvší se křídlem trojích skrání; máť jen šeptla: „Pán bůh pochválen! že tě naše duše ještě líbá – však již stáří hlavy v rov nám shýbá.

Pán bůh pochválen buď, že jsi v čelo dobře složil, co jsi jinde zřel; že tvé silné mládenecké tělo stesk a žal a nátisk nepotřel,

že tvé líčko v tuhé práce střetu neuvadlo na počátku květu. Pán bůh pochválen, že v plném zdraví poslal tě nám znova v prázdnou chýž;

smutno zde, když prostřed zimní vřavy otec v lese tráví, povždy tíž, a ten život trpký, zlý a vírný, sotva chleba nese do špižírny.“

Nač mi líčiti, co všickni znáte: že když večer zrudnul nebe lem, matce, otci v hodince vždy zlaté vyprávět jsem musil pod stromem

na lavičky rozkypělém drnu vše, což nyní sotva v slova shrnu. Za dne však, tu s nachýlenou plecí v lipového dřeva v obdobnost

rozmanité řezával jsem věci; ty se líbily, můj obchod rost’, tak že pro dům nescházely více ani potravina ani píce.

Záhy z jara zdělalo se pole, v létě pěstoval se lán a luh; v podzim z habří řezával jsem hole, po nichž v městě největší byl ruch,

různé hračky, stojánky a rámy rozmanité, no, však víte sami. V zimě smýkali jsme náklad saní, v také robotě z nás každý stál:

za to paliva a lučna stlaní dostal každý tolik, co si přál; neboť v zimě, zaváta když cesta, nejdem s hor, k nám nikdo nejde z města.

Třeba tedy pro potřebu denní také denní vydělat si plat; sic jak síla hasne, ruka lení, počne oko světem zevlovat,

žádá to a to, zprv jenom želí, a pak žebře, robit nemůže-li. Chodili jsme tedy s otcem v hory; šetřil jsem ho, nechtěl doma být,

marny všecky moje dohovory: „Nech mne,“ říkal, „což mám doma stlít? Bouř a mrazy neuškodí dubu, řezbě ty jsi zvykl a já rubu.

Znám já cesty zasněžených strání, každý průlom, každou úboč znám; ve svých samotěžkách při smykání mladým hochům hanbu udělám;

jen když v saních hlavu nazpět kladu, zůstává mi dél než třeba v zadu. Vždy to ještě časem v lebce hučí od těch dob, však víš – no sen je sen –

jak když vítr probíhá skrz bučí, nebo proud se vzpírá přes kámen; jinak opru statně plec i nohu, zkušeností sílu pěti zmohu!“

A jak říkal, tak to chodívalo. Vím však, že by rád znal každy z vás, co se zatím z malé dívky stalo, kdy a jak jsem slib svůj splnil as,

jímž mě svázal andílek ten rusý – přiložte, já zatím oddechnu si.