VIII.

Rok čtvrtý k letu křídla vzpjal, co Václav v Písku studoval a vždy, jak vhodná byla doba, máť přišla k němu, neb k ní on;

když přikvapil pak roku skon, šli s Vraným pro syna si oba. Tu jednou v podvečerní chvíli též o Střelových hovořili,

a matka děla: „Hochu, nuž, co říkáš nyní jejich Janě? viď, z té se stala slečna juž, a nic nenajdeš na ní k haně.

Teď, holečku, jí nesmíš tykat, zle mohla by to právem brát, též nelze s ní jak ondy hrát, spíš potřeba k ní úctě zvykat.“

Leč když chtěl Váša při návštěvě, jak matka chtěla, vykat děvě, hned děl mu Střela: „Hochu, víš, jen tykej Janě jako spíš.“

A tak, nechť dále prchal čas, ty Váša s Janou byli zas. Když Václav v blahém srdce chvění rok čtvrtý na prázdniny šel

a poslední své vysvědčení škol nižších na Chlum donášel, děl Střela, chvále jeho píli: „A k jakému teď míříš cíli?“ –

„No, když ti to juž nechce z krve a nedáš jinak, stůj co stůj, tož dříve u mne praktikuj; jen po té, chceš-li lesu žít,

na Bělský ústav můžeš jít, a rodiče-li k tomu svolí, i do vysoké pozděj školy.“ Tu Václavovi vzplála tvář,

a zrak byl samý jas a zář; hned letmo z Chlumu domů spěl, by vypravoval v rodné síni, co teď pan poručník s ním míní,

a k čemu jej svou radou měl, i to, co zamýšlí s ním dále. Než matka děla: „Ale, ale! tak trváš v dětském chtíči, synu?

já myslila, že v rodném mlýnu teď řemeslu se přiučíš a navždy s námi budeš již.“ A Vraný vpad’: „Přál jsem si tak,

prach mlýnský mrzí-li ho však, pak byl bych jedno s panem Střelou a splnil mu tu prosbu vřelou.“ Ač Vraný poznal namáhání,

jímž častější se výdaj shání, přec laskav k pastorkovi byl, by sobě hocha naklonil. Ten nemoh’ srovnat ve své hlavě,

ač se to posud snažil skrýt, proč odkuds přišlý vorař právě má novým otcem jeho být; leč Vraný, třeba znal tu věc,

na Vášu nestýskal si přec a říkával jen v duchu svém: „Vždyť on to pozná, čím mu jsem i jeho polnostem a mlýnu,“

a vždy byl laskav k svému synu. Tak Vášovy čím tužby vřely, v ráz skutkem bylo; šťasten, blah, byl praktikantem pana Střely,

s nímž školky pěstil po horách, a z jara hvozd kdy mládnul maně, vždy rozmanitý jeho květ, zář v očích maje nosil Janě,

když z pochůzek se vracel zpět. Tak plachým letem dob a chvil den pojednou se přiblížil, v němž Václav z Lipovského dolu

na Bělskou odejít měl školu, kde napořád juž duchem dlel, a k cestě skládal vše, co měl. Hůř matce dobou tou se dělo;

žal srdce ovlád’ jí a stesk, a v oku, noc jež mnohou bdělo, slz častých objevil se lesk. Tuch úzkostlivých, jimiž mřela,

duch nechtěl nijak býti prost, když čilost Václavovu zřela a pěknou těla ztepilost, i bála se, by její dítě

svět lestný nechyť v nástrah sítě a chtíčů žití proudný směs květ jeho srdce neodnes’; tož, anať Václavská pouť byla,

kdy k světcovu lid hrobu chodí, důvěrně s mužem umluvila, že oba syna vyprovodí až do Prahy v té vhodné době,

by při posvátném onom hrobě ve zbožné zkroušenosti stáli a znícenými v duši slovy jej nebeskému patronovi

a Bohu pod ochranu dali; a že byl posud krásný září a stále teplý vánků dech, děl Vraný s usměvavou tváří:

„Což, plujme s Vášou po vorech až do Prahy skrz lesů směs a z Prahy drahou pod Bezděz; vždyť v týdnu budem doma zas,

a chasa na krátký ten čas můž’ snadno dostát pracím všem.“ A Václav vzkřik’: „Tak pojedem!“ I matka, spokojena zcela,

za dobrý nápad řeč tu měla a tázala se na pochvat: „A jak to chcete udělat?“ – „Tu mimo jezdí vrátný Sova,“

děl Vraný, „ondy k Praze spěl, leč vrátil se; teď přijde znova, s ním nejraděj bych dolů jel. Až přijde – teď juž přijít musí,

dost možná zítra, ne-li dnes – hned na Zelenou zajedu si a požádám ho, by nás svez’.“ A Sova přijel. Vraný v ráz

s ním smluvil, jak by jeli snáz, a ruče po vrátného soudu dal na vorech sbít z prken boudu, by žena s Vášou v nepohodě

spíš důvěřovat mohli vodě.