Před pomstou Turků prchá král, až v tajném lůně skal sluj dravcům dávno nevlídnou si za skrýš vyhledal.
V kout temný choulí se jak vlk, zlý pusty zavilec, když žhavým bodcem ukrocen je v železnou dán klec.
V mech zahrabán je, opuštěn, mře, hyne, siná ret, a vedle sedí s úšklebem až na kost vyschlý kmet.
Druh divný: vlasy zježeny, zrak zapadlý je v důl, a zvadlá ruka – supí dráp – má v opor drsnou hůl.
„Kdo jsi?“ dí Zikmund ustrašen. „a zkad jsi přišel sem?“ „Chceš tolik vědět najednou? Jsem vojny dědicem!
Jdu z Cařihradu, kde byl štván svých kněží na povel, do války vehnal klidný lid mdlý císař Manuel.
Tvé bydlo jsem si oblíbil, nuž z půlky se mi kliď, jsem Hlad, to velmi řídký host u velkých pánů, viď? –
Aj, strádáš! věz, bylť život tvůj mou dýkou tajně klát, chci zřít, zda může mi spíš král než žebrák vzdorovat.
Hehe! můj milý, dobře vím, toť strašlivo, co den kal bahna pít a nechutnou jíst dubí kůru jen!
Což zdechliny si nevážíš? zde jest jí dost a dost! Vlk ovšem lepší maso vzal, leč zbyla přece kost.
A tamo tuří kýta, viz, jez, z nedávných je dob, jen chutě, než ji sklove sup a po ní snad tvůj drob!“
A chechtá se a mluví zas: „Sem s kýtou v útulek, či nechceš z mrchy ochutnat a dokázat, že’s rek?“
Král zlícený chyt’ kmetův vous, leč klesá, padá sláb; kmet hněviv králův život stisk’ a sevřel v tuhý dráp.
A hmoždil, mořil: „Jen se chvěj a svíjej, teď jsi můj, vždyť národ trpěl mnohem víc tvou válkou, pamatuj!“
A nehty v život ponořil a zuřivě v něm ryl; Král zúpěl, do klubka se svil, a v podušky se kryl.
Zrak zděšením byl vypoulen, z úst těžký dral se sten; bděl: „Lék chci!“ Ruče lékařem lék sladký přinesen.
A sotva pozřel král, již spal, leč zběsilých snů láj jej pomstou žene příšernou jak Kaina v jiný kraj.
Cookies on Poetry Cove