VII.

Mám vám líčit, jak se duše chvěje, kterak oko slzí, vadne ret, když se v rodných krajích slunce skvěje, a my v cizí béřeme se svět

v jaře žití, v jaře ptačích hlasů sotva zperlenou lze zvednout řasu? Ptactva útěží se větev kníše, drobný list už na ní rozbalen;

slunko naň už paprslekem píše první báseň svou, své lásky sen – nechť i vám žár teplý v líce hází, přece vás to v nitru tře a mrazí.

Všecko pučí, v úběl kvete hloží, pole, křoví, lesy samý zpěv; zvučné proudy tekou klenbou boží, vám však v srdci v ledy tuhne krev;

z očí slzy tekou, jak kdy s hlavy posněžených vrchů led se taví. Nelze, nelze! Zpěvy skřivánkovy nenesou se v nebes modrou říš,

zní vám to z nich výčetnými slovy: Proč ty horské luhy opouštíš? proč ty hvozdy a ty skály lysé, když my šťastni k nim zas vrátili se?

Zůstaň s námi! Proč v ty kraje cizí? Doma lepší chýž než jinde hrad; než se vrátíš, snad ty stezky zmizí, kudy jsi se za svým štěstím krad’;

než tě touha po návratu chopí, snad zde nenalezneš ani stopy. Kámen zvětrá, kmen i chýžka zetlí, vyschne batolivý luhů zdroj,

a v to křoví, při němž jsme se střetly s duší tvou, snad vosí padne roj, víření jich dotíravých davů uštkne vzpomínek tvých plnou hlavu!

Ach, jak se tu všecko k srdci tiskne, s bohem dává volá nazpátek! Sotva slzu utřeš, nová tryskne ve mdlý zor! Tak před otcem jsem klek’,

plakal, prosil, volal k hospodinu: „Ach nechte mne tady, jinde zhynu!“ Také otec utřel slzu s oka, pláč bych jeho nezřel, čelo vznes’:

„Dítě,“ pravil vzdychna ze hluboka, „k tvému dobrému to jistě, věz; jestli s boží neuhneš se dráhy, já i matka přijdem k tobě záhy!

Vezmi si mne jenom do paměti: paže zpracována na mozol, vlas jak sřín, kdy stížil černé snětí, křehká plec, jak na divizně stvol;

nebude lze chodit dlouho v horu, pán bůh mně tě poslal za podporu! O stonek však nelze opříti se: z mysli tvé buď růže, z těla strom;

pohleď znova na mé čelo lysé, lepší druhy vol si v žití tom, by z nich žádný neměl tolik v srdci, by moh’ kámen zas v mé čelo vrci!“...

Co jsem cítil, nepovím; zda mohu? povím jen, že, než jsem dál se bral, v prachu otcovu jsem objal nohu, bych ji žhoucím retem zulíbal;

děl jsem, pokojnější potom mnohem: „Nuže tedy, pojďme s pánem bohem!“ Šli jsme kolem šípku, domku blíže, kde dřív onen skromný pomník stál,

a já bázliv, oko v křoví hříže, viděl jsem, jak šíp je obrůstal; pěnice v něm křídlem třepotala – snad že hnízdo tam si budovala.

Soudruh její na pučícím prutě stálý rozhovor s ní zaváděl: „Počkej, ještě jinam zavedu tě, mnohá zátiší jsem uviděl;

nebyli jsme, moje zlatá, všude, vyber sobě, kde se líbit bude. Půl dne dále ukážu ti sady, živý plůtek z jasmínu, jen věř!“

Ona zase: „Zůstaňme juž tady, mně se právě líbí tento keř; zde nám malou rodinečku naši ostříž ani liška nevyplaší.“

Bylo mně tak smutno v dětském prsu: jako bleskem rozpomněl se cit na děvčátko, ano k tomu trsu za matičku šlo se pomodlit;

rázem v mysli mé ta růže malá krásněji než tenkrát rozkvétala. A když v úval kráčejíce s chlomku šli jsme právě na tu její chýž,

otec ohlíd’ se: „Tam v onom domku malou Lidušku mi odprosíš; příkoří jí učiněné kdysi stále pomstou nad tvou hlavou visí!“

Vešli jsme. Když hovořili staří, šel jsem k Lidce, sklopiv hlavu níž, a jak oheň by mně hořel v tváři, prosil jsem ji: „Odpusť! Odpustíš?

Až se vrátím, vše ti vynahradím a do šípku pěkný kříž ti vsadím!“ Dítko pohledělo v oči dítku, bílým zoubkem usmálo se vstříc:

„Tobě věru neučiním výtku, tys mně přece neudělal nic; tvoje sněžná koule v konec ledna nestihla mne tenkrát ani jedna!

To byl jiný. Lehká buď ti cesta! Až se vrátíš, zajdi zase k nám; jestli kříž pak přineseš mi z města, pěkný věneček ti uchystám:

všecka naše kvítečka v něm budou, doprostřed pak stužečku dám rudou!“ Tak jsme hovořili – šťastné děti! – Jednou ranou zapomenut žal,

až pln odvahy a předsevzetí za otcem jsem dále pospíchal; a než hory ztrácely se v páře, byl jsem učeníkem u řezbáře. –

Těžký rozchod obou, smutná slova – večer zlíbal mě; však než jsem vstal, bral se domů, loučením by znova těžké srdce synku nedělal.

Ach, můj bože, co jsem všecko zažil! Pracoval jsem, modlil se i snažil. V neděli, když zvonů ztichly hlasy, na nejvyšší pahorek jsem šel,

přes zelené sady, zlaté klasy k Šumavským jsem rájům pohlížel; ať jsem co chtěl myslil, co chtěl konal, z touhy po nich jsem se nevystonal.

Sen když sklopil operlená víčka, viděl jsem se v rodném kraji zas: stříbrotoká vítala mne říčka, luh sta oček otevřel a žas’;

v předsíni pak obílené chatky na prsa mne tiskly ruce matky. Viděl jsem se s otcem, prostým žele, zřel jsem, jak se usmál v štěstí zjev;

leč na jeho poraněném čele rudla posud dávná ona krev – on však tajně složil hlavu v dlaně, by ji utřel, jakoby jen maně.

Viděl jsem, jak v šípku růže kvetly, v něm pak místo desky nový kříž; pod ním dvě se oči s mými střetly, a rty malé děly: „Pohledniž,

jak náš keř v té rozbujené zemi obalen je celý pěnicemi!“ Vše jsem viděl; však když ráno mladé zlatým šípem zahnalo mi sen,

zase pusto bylo všade, všade, jen ne v srdci – ach, kde čas je ten? Ted i v srdci pusto, vale, vale!... Vy se chcete bavit, tedy dále. –