VII.

Šťastni byli jsme a nezasteskli, rájem se nám údolí býť zdálo, ve dne zlaté sluníčko se smálo, v noci hvězdy nad námi se leskly;

nuž, byli jsme se vším spokojeni, nic nám duše nestihalo mukou, ve dne s lidem živi, v nočním tmění ukryti jsme byli Boží rukou;

uvykli jsme tichu, síni vlídné, za dne práci, večer chvíli klidné, skrovné stravě při prostičkém šatě, i té v úboč postavené chatě

v úkor jarním bouřím, zimní psotě, – nelzeť také jinak na samotě. Lidé zřídka přišli na besedu: v létě práce v lese, na polích,

v zimě mráz a nakupený sníh brání slabým nohám v tuhém sledu, tak že navzdor všemu v době ranní do Božího chrámu nelze ani,

a tu ve svátek a při neděli ve světničce dleli jsme den celý raděj sami; nelenilť jsem přece, hotovil jsem stojánky a klece,

a má ženka, v očích plno záře, četla z bible nebo z kalendáře. A když v zimě, prosté světla, když se v chatě ani nerozední,

Maruška má nad vše pomyšlení krásou svítila a písní kvetla. V jaře, v létě milé za pohody seděli jsme zde v tom stínu buků,

ve svých držel jsem tu malou ruku a mé srdce tajemnými svody pučelo a kvetlo takou mocí, jako jasmín v června teplé noci;

ona, hlavu k mojí kloníc hrudi stolístky býť poupětem se zdála, když se dechem jihu v růži budí, a v svém nitru něhy ohněm vzplála.

V prázdných dobách v sladkém pohovoru ruku v ruce bloudili jsme k lesu, tu neb onu slézali jsme horu, na Boubín jsme vyšli nebo k plesu,

by má ženka znala, po čem práhla: celý útulek náš ponenáhla. Ó jak srdce zachvělo se švarně, čarodějně oko jasnilo se,

když jsme šťastni v rána lesklé rose, v přírody se octli obrazárně, a my stáli, jati zjevem krásy, údivem až slzy vběhly v řasy. –

Den se oděl slunce pláštěm skvoucím, kyprou vůní dýchal horský sad, když jsem mlázím, v úbočí se stroucím, mladou ženu vedl v starý hrad,

aby krásy, jinde nedohledné, přivinula k měkké svojí duši. Ó kéž zvěsť má touhu po nich vzruší také ve vás, než kraj sněhem zbledne!

V nadšení duch bílou peruť topí, když ho krásou unesený zor na kraj vede pošumavských hor, k straně té, kde slunka zlaté stopy

štědrá vesna nejvíc zdobí kvítím tak, že při červánků hojném pršku zdá se býti soubor kyprých vršků květnatého moře vlnobitím.

Na Tomášských horách, vždyť je znáte, „Vítkův Kámen“, zbytky tvrze stojí, jež dřív pod Vintířem častokráte ostražitě stála v plné zbroji,

aby ostříhala horskou cestu, jíž ten lakotivý cizí vztek toužil k Praze, k posvátnému městu, teď z ní vyvětralý ostatek,

z něhož jenom na pastviště kolem vydrolený kámen občas padá a jak žebrák, svěžesti jenž strádá, zavzdychá si sklíčen stáří bolem.

Smutně stojí žebrák na pažitě, proryta je hruď, leč vzdorna přec, za to slunce záhy na úsvitě zlatohlavý dá naň příkrovec,

jako někdy ve šťastnější době, když byl hrdinou a kraje pýchou; teď, vší bouře pozbaven, sám sobě prchlých věků pohádkou je tichou.

V nízkých břízkách, v keřích jalovcových sotva pestrý stehlík zahlaholí, a jen při polibkách červencových zrudne vrbka jeho ve vůkolí,

nebo sem tam na hebounkém stonku jemně zmodrá dav maličkých zvonků, nebo rudý hořec sem tam vzroste pod ochranou jedle, vršku prosté,

jejž si pasák jdoucí na pastviště na hůl vzal anebo na bičiště. Z roztroušené, vyvětralé žuly divizna svou zlatou hlavu tyčí,

jinde hledík v šplhání se cvičí, na zeď vetchou vzpíná se a tulí, a výš na rumišti v polostínu kryje trs se černavého blínu,

jehož potměšilé květy líbá lstivý lilek, jenž se k zemi shýbá. Není síně v osamělé věži, však když v oken vyloupané oči

skvoucí slunce zázrakem svým skočí, vše se mění silou jeho svěží; v zlatý plášť se zahaluje cele, skvoucí zdobu na mohutném čele,

a z těch oken divuplnou září sta se dívá starodávných tváří uslzených, smutných neskonale; leč když srdce vzdechne, jato žasem,

odevšad to stejným zavzní hlasem a tvář každá zmizí nenadále. Tam jsem nejdřív uved’ ženu mladou, vždyť jsem z dávna znal a toužil zas

znovu zříť to množství různých krás, do srdce jež pohledem se kladou jako skvostů hojnosť bezpočetná, tak že jásať musí duše vzletná.

Po rumišti dospěli jsme výše, dávnými pak dveřmi vetché stěny po trámech, jež na příč položeny, vnitř jsme vešli do kamenné skrýše,

by podvojným oknem zas a zase boží krása zrakům zjevila se. K jihu naše zalétaly zory, přes vrcholky šumajících jedlí,

přes zelené pahrbky a hory, any k slunci kypré hlavy zvedly a zas dále v jiných zemí kraje, na jejichžto horských temenech

věčná rouška sněhu neroztaje v horoucího slunce plamenech, nechať nestráženy kyprou smrčí holou svojí hlavou k nebi trčí.

Milý pane, co jsme neviděli: ale množství nakupených vln, jež týn nebes pobořiti chtěly; celý dálný obzor byl jich pln,

každá horou těsnila se k hoře. a kam zíral, všude strnul zrak nad vyvřením pravěkého moře, jež se vypínalo do oblak,

jako by si s nebe strhnout chtělo hvězdný věnec na skalnaté čelo! Dlouho jsme tak vedle sebe dleli aniž s pohledem se loučit chtěli,

němi jsouce ruce jsme si tiskli, a jen někdy slzy v oči tryskly, u mne radostí a u ní? – u ní? nevím proč, snad leskem na výsluní;

rychle políbil jsem její skráně, pozorně pak k jiné vedl straně, v které sever vždy své brvy smráčí, a hned rázem konec bylo pláči.

V údolí, jež tu se rozprostírá jako stkvoucí pohár smaragdový, Vltava své drobné perly sbírá v Bílých ladách, kleče zpod a křoví,

opínajíc vlasti pro okrasu lesklou stuhu kol vnadného pasu.