VII.

„Jsem zrozen na východu Čech, v těch horách, jež se táhnou k jihu, kde divých větrů ostrý dech v tvář chudých orá mnohou rýhu

a chýším, poběhlík jak pravý, rád slamný příkrov trhá s hlavy, kde léta půli leží sníh, než spousta jeho k moři splove

a pták se zjeví na větvích, by zvěstoval tam jaro nové. Tam na Olšince, říčce snivé, jež lůnem dálných lesů běží,

jak kačky srubné mlýnce leží, a všecky pěkné, přívětivé – jak hračky dětem pro potěchu – a na střechách je netřesk zlatý,

jenž, uhostiv se v nízkém mechu, je ozdobou i lékem chaty. Ty mlýnce zeleň halí svěží, když vesna od jihu sem běží,

a nad nimi svých listů retem se lípy modlí za jich štěstí a zvedají své ratolesti výš k nebesům, jak staré kněžky,

by nebyl život oněm těžký, kdo žijí tady drahnou dobu svých dávných předků po způsobu. Můj otec – zřím ho jako v snách –

byl panským hajným v Hesinách, dvé cest se u nich v jednu schází, výš nad Lešany v mladém lese, zkad Olšinka se v kraje nese

a k Miřetínu skrze mlází přes žulovitý kámen skáče a buďto zpívá si neb pláče, než ňadry Rychmburských skal

dál čile žene se a dál. Nad Rychmburským starým hradem je utěšený horský klín, důl Šilinkův to, a v něm mlýn,

jenž v půlkruh otočen je sadem; sem jednou nebo dvakrát v roce směl provázet jsem svého otce, když laskavými řekl slovy:

„Dnes půjdem k strýci mlynářovi.“ Ach, jak se mi tu zalíbilo, mé srdce jenom tady žilo, a když jsem školy vychodil,

jen mlynářem jsem toužil býti. A učil jsem se; žel těch chvil, v mém nejkrásnější byly žití! Leč brzy přišel krutší čas;

máť s otcem umřeli mi v roce, a já, syn chudobného otce, za jediný jsem neměl klas a nevěděl si nikde rady,

leč strýc, čím mohl, pomoh’ všady. By pro život mě vyzbrojil – a jak to u nás bývá zvykem – chtěl, nejen mlynářem bych byl,

leč také řádným sekerníkem, jenž umí spravit mlýn i pilu; tož přidržel mě všude k dílu. Já netoužil jsem někam v dálku;

kde zrodil jsem se, chtěl jsem žít, dřív stárkem doma na krcálku a pak se někam přiženit, neb pěkně – příbuzných dím slovy –

mlýn někdy převzít po strýcovi. Strýc o mne dbal, Bůh dej mu slávu, byl dobrý, poctivý to muž a pevně k víře stál a právu –

dnes takých není mnoho juž; co dělal, dělal jak se patří, a klíti jsem ho nezaslech’ ; on říkával: „Jsem Staročech

a z krve pravých českých bratří, již na vzdory rot cizích luze v mém mlýně mívali své schůze.“ I zbožný byl a spravedliv,

to staří věděli i děti, tož nebyl také žádný div, že napořád měl hojnost mletí; bralť měřičného, co kdo dal,

a přece zámožným se stal. Vždyť to, co v mlýnech prášci berou, on z lásky dostal hojnou měrou. V tom vychoval svůj lid i chasu;

jen jedno rušilo mu spaní, že les, jenž od dávných juž časů byl při mlýně, v ráz z Němec páni mít chtěli jakýms právem novým;

jich gruntovní prý svědčí knihy, že nebyl ondy pradědovým, leč panským, i dvě polní líhy, on že jen užívat to směl

do úředního odvolání, by hrabanky dost k podstýlání a trochu roští z lesa měl. – Byl z toho velký, dlouhý spor,

a strýc svou často hrozil pěstí, když s takovou mu přišli zvěstí a spravedlivý jal ho vzdor, když odevzdali věci k soudu.

Tu často jako jiskry v troudu hněv doutnal v srdci mu i hlavě, i soudil se a – prosoudil. Tenkráte lejstry o stůl bil

a v noci plakal usedavě. Zchuď; dluhy měl a holé ruce a různých spisů hodný stoh, však pánů přece nepřemoh’,

a na mlýn přišla exekuce. A kdo ho koupil? Což mám říci? Zas páni! Vyházeli stroje a přetvořili na hajnici

to hnízdo strýcovo i moje. Strýc vzat byl obcí do pazderny, a já byl zas jak v plotě kůl, i vzal jsem raneček a hůl,

stesk v srdci maje bezeměrný, šel probloudit jsem mladá léta z hor rodných do šírého světa. V kraj jsem se dal a nebyl líný,

kde jen jsem mohl zaklepat, zda práci by mně chtěli dát; leč všude měli nové mlýny, jak já jich neznal, a tu děli,

že nemohou, i kdyby chtěli, mně svěřit každou v mlýně práci, že zběhlých lidí mají dost, a že jim na obtíž jsou žáci

i jejich strojů neznalost. Tu hněviv časté po nehodě jsem u takých se neptal již a pustil jsem se proti vodě

vždy výše šedým horám blíž, pak zabočil jsem na Otavu, jež pod Zvíkovem v kraji lesa jak zlato do Vltavy klesá

a dál se nese v jejím klíně. Zde v panském nocoval jsem mlýně a ráno prošed mnohou vísku mlýn Podskalský jsem našel v Písku,

kde po hovoru věru krátkém k své radosti jsem zůstal mládkem. Mlýn pěkný byl a práce dost, já složení jsem dostal páté,

a také duše pro radost mně byly řeky vody zlaté. Též pěkné hory byly kol, tu švarný vrch, tam milý dol,

a dobrých lidí věru mnoho, až – Bohu žel – až na jednoho! Let osm přešlo jako voda, já kliden byl a spokojen,

mě rád měl v mlýně ten i ten, a všude byla pěkná shoda; až jedenkráte z nenadání k nám přišel, jako bludný pták,

chlap velký, prosivělých skrání, lid jmenoval jej Selibák. Byl sekerníkem vyučen, leč řemeslo mu nevonělo,

jen lajdáctví, a pak co den vždy pít a pít se mu jen chtělo; též jako svárlivec byl znám, jenž různicím chtěl živou mocí,

leč tenkrát k mlýnu opravám byl velmi vítán panu otci, ač mohli opatřit jsme hravě, co volalo tam po opravě.

I zůstal, ale hůř se dálo. Kde něco spravovat se mělo, to složení vždy v mlýně stálo, ač při druhých se stále mlelo;

my tenkrát mlít jsme měli slad, a stárek – juž je také v Pánu – na srdce důtklivě nám klaď, by hotovo vše bylo k ránu;

a líp by dařila se věc i k práci víc nám dodal chuti, hned večer hrdel k propláknutí nám sládek poslal „pozdravec“ –

a podstarší, jenž přišel z domu, dal s chasou ještě druhý k tomu. Tož pytlík vyndali jsme z truhly, by z moučáka byl sladomel,

a namrskli, kde loj byl ztuhlý, že stroj jen zpíval, hrál a jel. No, všecko bylo, jak má být, a chtěl-li kdo, moh’ směle pít!

Tak mlelo se a pilo spolu, leč nejvíce pil Selibák, jenž na šalandě v našem kolu, jak byl by z plsti, pivo sák’.

Když pozdravec sám vypil z poly, byl v kuráži a vábil lid, by šel se trochu pobavit, a vyňav karty z kamizoly

hned míchal jimi s velkou pílí, vždy k nové nutě kratochvíli, až ten i ten s ním k stolu seď, a hra a sázky kvetly hned.

Já, se studem to pravím v líci, dal jsem si také tenkrát říci, když počala ta vábná hříčka, a podstarší mi žertem děl,

bych též se s nimi vyrážel a nebyl taký držgrešlička. Tož hrál jsem, ale nerad dost, mně nelíbil se drsný host,

jenž zavítal k nám sekerníkem a jemuž hra a zpěv a pitka, jak soudruhů mých zněla výtka, juž byly potřebou a zvykem.

Žel, že jsem k ostatním si sed’ a neblahé ty karty zved’, bych ledabylé po zábavě žal v srdci měl a tíhu v hlavě!

Já vyhrával jsem neustále, ba víc, než jsem si přál a chtěl, a více vždy, čím šlo to dále, až hromadu jsem mědi měl,

leč druzi na protější straně nic neměli než holé dlaně. Tu Selibák, jenž sršel zlostí, že štěstí víc se u mne hostí

než u něho, jak vzteklý byl a huboval a pil a pil, a když jsem karty smíchal k dání, v tvář hanebnou mi vrhl lež

a v pusté dal se nadávání: „Ej, taškáři,“ děl, „fiksluješ! Či mníš, že peníze snad kradu, jak ty svým mlečům hojné zrní,

když unaveni v noci chrní? Dnes ďábel špatnou dal ti radu, a nedáš-li, co’s vyhrál, zpět, hned, zloději, tě udám, hned!“

Jak stalo se, já nevím juž, leč v srdce bodla mě ta slova, jak z dvou stran nabroušený nůž; já pěstí dal mu v leb a znova,

až s židle bez ducha se skácel... Byl mrtev, ale nekrvácel; jak světlo ve průvaně zhas’ – a lékař děl, že zlámal vaz.

Když ,Zabit!‘ kdosi křikl z chasy, mně hrůzou zježily se vlasy, chtěl pod kola jsem skočit v ráz, leč ochranná mých druhů hráz

a paží jejich zdatná síla jen mocí tomu zabránila. Tak vyrvali mě náhlé smrti – však posud mi to srdce drtí –

bych ne sic do hrobu, leč ruče pad’ lidské hanbě do náruče; vždyť jako lupiče a žháře – ne jako člověka, jejž hněv

veď k násilí, až prolil krev – mě na rok dali do žaláře. Tam kál jsem ze svého se činu, jejž oplakal jsem tisíckrát,

a jímž i nyní mru a hynu, a který odčinil bych rád, leč nelze; ač už deset let mír s nebe srdci volá ret.

Sem tam jsem bloudil v šíř i dále a trpěl, snášel neustále tu hanbu, lítost svou i žal, a kdekoli jsem pracoval,

hned za lotra mne všude měli, jak od krajánků toulavých, že seděl jsem, se dověděli. Můj život stal se smutnou pouští,

já sebe sám se v mysli lekal, a kam jsem šel, tam žal mě čekal, jak zbojník pocestného v houští. Tak probloudil jsem český jih

a prošel každou pláň i horu a lesy, jež mám z duše rád, však rozkacených ňader sporů klid prvý nikde neovlád’.

Čím byla mi teď krása niv? já stále byl jsem pamětliv, že člověka jsem zabil v zlobě, jenž o pomstu za onen čin

teď neustále volá v hrobě, a nesmířen že Hospodin. Tu k vám mě divný osud ved’, by nebes klid mě ovlád’ v noci,

když, ovšem Boží za pomoci, jej přivez’ jsem k vám ze Zelené, jenž s výše, kde se nebe klene, by skončil tak mých ňader muku,

dnes s vaší podává mi ruku. Že život za život jsem dal, mír k duši mé se sklonil snad, leč jinaký mě kruší žal;

že nezkrotl jsem posavad, a že jak při mládkovi prve hned hlava má je plna krve. Tím jasno nyní mezi náma,

víc na svém srdci nemám nic, teď, panímámo, suďte sama, zda smíte vyjíti mi vstříc; vím, že si nevezmete muže,

jenž v žaláři byl za zlý čin, tož svůj jsem ranec svázal úže a opustím váš dvůr i mlýn.“ A Vraný domluvil a vstal,

by panímámě „S Bohem!“ dal, jež, ruce tiše majíc v klíně, zrak černý v kout upřela síně; než na úměrné tváře tahy

dvě krůpěje jí tryskly vláhy, když, obrátivši oči znova, ta klidně hovořila slova: „Co stalo se, zlá byla věc,

však vy zde zůstanete přec, já nezřím na vás viny věru, ať tak juž nebo tak to beru; co stalo se, váš konal hněv,

ne vy, ne vaše srdce, Vraný. Ať s té neb s té to vezmu strany, vždy vím, že takovouto věc – ač ne snad za výsledku smrti –

by každý konal poctivec, když náhle někdo čest mu drtí. Vy odpykal jste víc než dost, jste usmířen a viny prost;

znám veskrz vás, i vy mě znáte, já váš, vy mého srdce vzruch, zde navždy moji ruku máte; ne já, ne vy jen, chce to Bůh,

a jemu budiž čest a chvála!“ A jak tak u Vraného stála, on rozechvěn jí ruku tisk’ a něm, v myšlenek blahých davu

svou na rámě jí složil hlavu, a jí slz pramen z oka trysk’. Tak stáli – nach jim přešel líce – zpět oběma když na úžas

vstoup’ mládek Svára do světnice. „Co,“ děla žena, „chceš tu zas,“ a hněvem tvář jí zrudla maní, „juž na oči mi nechoď ani!“ –

„Co chci?“ děl Svára, „věru nic, jen povědět vám, komu asi svou laskavostí šla jste vstříc až k zahanbení druhé chasy.“ –

„Líp všecko vím juž, než ty víš sám, pomlouvači – rozumíš? A Vraný, to si pamatuj, od dneška snoubenec je můj

a brzo mým se mužem stane, by zmlkla nestoudná tvá ústa, ty nevlídníku bohopustá, sic povím ti,“ a zrak jí plane,

„zač v hospodě jsi jeď a pil, když ze sýpky jsi nosil v tají, co jiní v špižírně teď mají, a kdo ti nápomocen byl.“

Tu Svára jako stěna zbled’, když takto hrozila mu vdova, a jako uštknut pryč se zved’, ta vzdorná mumlaje si slova:

„Ej, což mi na vaší je slině, já budu ve protějším mlýně teď v práci, jak si mlynář přál, a vyčkám, jak to bude dál;

stát lecjaká se může věc – však já se na vás pomstím přec!“