Vidina.

Svět i duch se jasní, stesk i žalost taje, vzpomínka mé duše letí v rodné kraje;

letí, odpočívá, křídloma povívá, ztraceného ráje v milý kout se dívá.

Hle, to moje hnízdo, vetché, starobylé, snětí stromů skryto, malé, ale milé;

dítě mezi městy, nezdobené, prosté, jen když sníh naň padne, o píď výše vzroste.

Vidíte ty domky, nízké, nepatrné? vy se usmíváte, a mně srdce trne;

trne mně a bolí, bolí mne a pláče – do světa jsem odtud létl jako ptáče.

Jinde jinak bylo: smutno kol i ve mně, doma zatím kvetla fialkami země;

země fialkami, nebe hvězdnou tísní, a má smutná duše chudobkami písní.

Zase domov vidím po tak drahném čase, drobné upomínky perlí se mi v řase.

Hlavu mi to níží, duši mi to chvátí – kde že drahý otec? kde že zlatá máti?

Na tom jejich hrobě bez slzy a řeči s rozželenou písní moje duše klečí;

ať ji mraky halí ať v ni sutky buší, z modlitby ji přece nikdo nevyruší.

A ti druzi moji trati se vždy více! Všecko rozprchlo se jako křepelice,

jako křepelice, když v ně luňák padne: každý jinde roste – každý jinde vadne.

Smutno je tu, smutno, vše se zjinačilo, i to zlaté slunce do mraků se skrylo,

z luhů kvítí prchlo z domků zpěvná těcha, lesy ošuměly, ba i chrámku střecha.

Jen ta makovička hrdě hlavu zvedá, za poledne na ni zlaté slunce sedá;

ach to slunce není, štěstí mé tam sedlo, než do jiných končin zlatou peruť zvedlo.

Kde dřív usedlo si, vytrousilo peří, jeho lesk se v dálku v zlatých vlnách čeří;

kam ty vlny míří, tam má noha kluše... v cizině je hlava, ale doma duše!