VI. Tak nekonečně, drahá, nekonečně

Tak nekonečně, drahá, nekonečně tak z plné duše nitra si Tě vážím, a štěstím Tvým tak nesmírně se blažím, a všecko, vše bych vykonal srdečně.

Ach žel, že člověk nemůž žíti věčně, že žití mžik, v němž darmo se snad snažím, bych velel srdci a svým jarým pažím, by pro Tě všecko podstoupily vděčně.

Já všakou krásu vyzpíval bych Tobě, a srdce mé a ony páže obě snesly by Tobě vše, co chová svět. Ba zpíval bych, že vše, co Tvého v hrobě,

po tuhém spánku oddechlo by sobě a k štěstí Tvému vrátilo se zpět.