VI.

Mlýn tonul v noci první šeři, když ku přívozu přišli zpět; list žlutý na stromě i keři ve zlatý měnil měsíc květ.

Leč kdo si všímal zjevů těch? kdo dbal, jak četa keřů zmírá? Jen na pramice zřeli běh, v níž převážel je starý Jíra;

leč vedle Jíry v řeky vzdoru byl Vraný také při sochoru; tož ruče, rychle přes proud jeli, jenž ozářen a rozčeřen,

kde vlny zjasněné se chvěly, jak by byl z rénských ven a ven, leč bez zvonivých jejich zvuků; a Václav do vln noře ruku,

je marně chytal bez únavy, až zanik’ zase zjev ten hravý, když přes měsíce snivou tvář mrak náhle temný hodil šlář

a tak ji dlouho skrytou střeh’, až na druhý zas stoupli břeh Když došli, Vraný bez odkladu spěl na šalandu, aby zřel,

zda mládek na jeho dbal radu, jak řekl mu, když odcházel; leč mládek nebyl posud doma, a když se po něm druhých tázal,

děl prášek, ušklíbnuv se rtoma: „Ten nedbal věru, co jste kázal, a pravil jenom: Bohu díky, pryč odešlo dnes koček tré,

tož budou myši míti pré, a já si dupnu u muziky.“ „To jste snad nekřesali, hochu?“ „I ano, ,vytáčeným‘ trochu;

nač, pravil mládek, český křes? jen německý se dělá dnes, a dodal: Řekni, jak ti pravím, sám se stárkem si všecko spravím!“

„Znám,“ pravil stárek, „znám ty řeči; čas poslední se všemu vzpírá, ač domel máme ode včíra, a v noci přijdou noví mleči;

ty s mládkem jedno být se zdáš, to záhy činíš, milý hochu, když doma nejsem, neděláš a chrníš líně na brdochu;

už sprav se! Do práce se dáme a zkřešeme i zasypáme!“ „Kam?“ „Na podhorní!“ „Ten má zhejbku.“ „Tož ustroj dolní na zásejpku,

spěš, nekoumej zas, učiň ruče a hněvu uspoř mi a žluče!“ – A hlučně ozýval se mlýn, mělť mlečů věru plný klín,

jak jinak po venkově není, než Václavská jsou posvícení; a klidně stárek bez reptání sám přitahoval žejbrování

a hlavy ani nepoklaď i mněl, že mládek přijde snad. Leč ten přišel až před polednem a v horším stavu nežli bědném.

„To, mládku, nedělá ti čest,“ děl stárek, „neznat ani světa; kdo na podobných cestách jest, po takovém je, Sváro, veta.

Vždyť nevíš ani, co jsi zač!“ – „A co mi kážeš, proč a nač? mým pánem jsi-li nebo čím? já mohu tady fláknout vším!“ –

„Drž za zuby, ty holobrádku!“ – „Vždyť sám jsi vyvolal tu hádku; jen babské klepy děláš nyní a popuzuješ hospodyni.

Já tomu, pane, nepřivyk’! Ty’s ovinul si pěkně v taji juž panímámu o malík, toť všude po okolí znají!

Já vím, jak mlynářku si vnadíš, leč toho ty as nevyzradíš!“ – „Dost, bídný chlape, nyní dost!“ – „Mám mlčet tobě pro radost?

Aj, aj! To věru ne! A zkrátka, zde poroučí jen paní matka; teď teprv ne a ne a ne, když vypínáš se nade mne,

chtě pantátovsky jednat s námi, jak tajně činíš u paňmámy!“ Při slovech těch, jež mládek děl, jak osyka se stárek chvěl,

chyť sekeru, leč pustil zas, a z ňader tuří zazněl hlas: „Teď, lotře, dost!“ a zaťal pěst, hněv děsný zahořel mu v oku,

a na mládka se vrhnuv v skoku, stisk’ chřtán mu křiče: „Ženy čest je víc než mlýn a všecko všudy, proč přivést ji chceš do ostudy?“

a juž jím o zem mrštit chtěl, když zlekána a poplašena ven ze světnice vyšla žena, a povel její mlýnem zněl:

„Aj, probůh, utište se, Vraný, a nechte chlapa chlapem být, vždyť na toho je škoda rány; a ty, nestydo, můžeš jít,

že’s na stárkovu nedal radu, jdi hned, v tu chvíli, bez odkladu; pryč, slyšíš? pryč jdi, neváhej!“ – „Ó, stárek váš, toť muž, ó jej,

toť čistota a pravda sama, leč panímámo, mezi náma, tak něco bych vám v ucho řek’, co starý děl mi krajánek –

byl odkuds z hor, tam ze Šumavy – vás ovšem věc ta nepobaví, též před svědky jí nepovím, neb našinec se nerad spálí,

leč jakmile se mleči vzdálí, vše zvíte brzy, co já vím.“ – „Ne, nechci, kliď se mi, jsme kvit!“ „Až zítra.“ – „Ne, hned musíš jít,

než čeládku mi pokazíš, a nepůjdeš-li, horší zvíš! Vy, Vraný, snášejte to s klidem, když ledajaký řekne chlap,

co v krčmě od obejdy lap’, kdo může ucpat huby lidem? Nač stále tak se nechat mořit a špinit lidem všelijak?

Až bude všecko v běhu, pak chci nutně s vámi pohovořit.“ Pryč Svára vlek’ se pomlouvavý, a na ranec, jejž s sebou táh’,

hned za mlýnem pad’ ve skalách, leč výhost nechtěl mu jít z hlavy, a blábole dál vedl svou, že brzo dojista se vrátí,

a pak že teprv pojednou všem ukáže, jak všechno splatí, čím stárek zasypal ho zprva. „Ten,“ děl, „tu dlouho nepotrvá,

hned za mnou půjde jako pes, neb zlostí do lednice skoči...“ a různých věcí žvástal směs, až potažené zamknul oči.

Když v mlejnici byl zase klid a zasypáno všechno znova, co k mletí navezl si lid, šel Vraný, nepromluviv slova,

jak nalomený bleskem kmen sám do šalandy nachýlen, kde ruce jeho jako ztuhly ven z prosté vybíraly truhly

a v ranec v ručím kladly chvatu, co z prádla skryto měl a šatu; pak na zanášku vyšel zase, a shlídnuv vše, zpět sešel dolů,

leč jako chorý vrávoral, až na lavici sedl k stolu a s mlynářkou se v hovor dal. „Já, panímámo, půjdu také,

že jaksi vzbudil jsem ten spor.“ – „Vy? příčiny-li máte jaké, či můž’ vás taký vyhnat tvor? Já nepustím vás ze msty něčí

neb k vůli hloupé lidské řeči; byl v právu jste, v čas přijde nový nám mládek, na tom buď vám dost, či takovému ničemovi

pryč chtěl byste jít pro radost? Mně nadobro se lajdák zhnusil!“ – „Já zprva po dobrém ho zkusil, leč nepovolil, neposlech’,

i v noci ze mlýna mi sběh’.“ – „I vím to dobře, milý Vraný, vím, proč chtěl ve všem slovo mít; k nám přišel ondy rozedraný,

teď sám chtěl tady stárkem být. To byl by, pane, pěkný řád! Ten fanfár, ondy řekl juž, že od doby, co zemřel muž,

mě stokrát víc než dřív má rád. Juž věru po krk jsem ho měla a řádný díl mu pověděla. Teď šel a navždy; proto k čemu

vy měl byste jít k vůli němu a nechal nás tu v starostech? A k tomu ke všemu ten spěch! Či sám se chcete všeho zbavit?“ –

„Já, věřte, vaší cti jen dbám.“ – „I to, můj milý, dá se spravit; já klepům konec udělám, jak radili mi v Chlumu! Nuže?

Jsem slabá, potřebuji muže, jenž rázněj’ vše by vedl sám; což vy byste as řekl tomu?“ – „Že mlýnu bude líp i domu,

jen hodný-li...“ „Jak já ho znám, je hodný, pilný, statný, zdravý, leč nemluvný a ostýchavý.“ – „To podá se,“ a Vraný zbled’,

„jen dbejte, aby mlýn vám zved’, já potom zase půjdu dál!“ – „Proč u nás byste nezůstal? my z domu již vás nepustíme,

to chtěl i muž, jenž v hrobě dříme; vy budete vše řídit zde!“ Leč Vraný mužně pravil: „Ne!“ ač úzkostně se chvěl a třás’

a hlava k ňadrům klonila se a stále zajíkal se v hlase: „Ne! Nenuťte mne, prosím vás!“ „Proč nechcete? Či muže znáte,

jejž sobě vyhledala jsem, či lehkovážnou snad mě máte? Nuž, také k vám jdu s dotazem, než stát se hodlám jeho ženou,

zda ženskou jsem snad potřeštěnou, jež o překot se touží vdát, by všeho mohla užívat, co přála by si dnem i nocí?

Ne, ne, chci různý klep ten zmoci a čistý práh mít, čistý dům; mne neláká kýs nerozum, chci oporu mít v pozdním žití

a proto manžela chci vzíti, jen bude-li on také chtít...“ „Zda líp by mohl vyvolit?“ děl Vraný pevněji než prve

a tvář měl zase plnou krve – „leč o vás mnohem více běží! Kdo ví, co v mužských ňadrech leží? Však jestliže to vůle boží,

že před oltářem s vámi klekne, i poklésku se jistě zřekne, a mír a láska štěstí množí.“ – „Ba,“ s úsměvem dí žena v tváři,

a její oči vzplály září, „a ten, jejž chci, je hodný z míry a stejných se mnou let i víry. – Vy, Vraný, vy jste muž ten! Rcete,

zda za ženu mě vzít si chcete?“ Tu Vraný, jehož přemoh’ cit, něm ruku mlynářčinu chyť, a tvář mu hořela i plála;

a vdova v radosti i štěstí, že stárek blažen je tou zvěstí, být svěží jabloní se zdála, jíž květy mile rudnou v běli,

když paprsek je zlíbal skvělý a teplý vánek z jižní strany jí v ňadra sedmihláska snes’, by popěvků tam zpíval směs.

„Jak rád jsem,“ po chvíli děl Vraný, „to nemohu vám ani říc, že takto jste mně vyšla vstříc, a přece chví se hruď a třese,

jsem toho štěstí nehoden; má hlava něco v taji nese, co této chvíle musí ven; leč pak snad bude hůř než prve

a krutěj duši tisíckrát, neb vyznávám, že vás mám rád až do poslední kapky krve. Nuž tedy, všecko povím vám,

co tíhou na svém srdci mám, leč potom – potom, vím to jistě, jsem naposledy v tomto místě.“ „Ta důvěra mě těší věru,

je vidět, že jste řádný muž, co díte, do opravdy beru, tož od srdce jen mluvte juž!“ A Vraný, před se upjav zraky,

něm chvíli myšlenky své snoval, pak na zjev žití vzpomněv všaký, vzdech’ z hluboka a vypravoval.