VI.

Zvolna dočkali jsme jara času, sněhy opustily horský svah; matce často chvělo se to v hlasu, mnohé trpké ozvalo se „ach!“

z koutka v koutek skrovné jizby znělo; leč já neznal, proč as být to mělo. Otec chodil sem tam přemýšleje, pak vzal po dědovi plášť,

prohlíd’, kde v něm jaká rána zeje, rukávy a límec probral zvlášť, změřil zdravé, odpočítal laty a pak děl: „No budou z toho šaty – !“

Přišel krejčí – vše jest ujednáno, důkladný a pohodlný šat, pevný, nejdél v neděli as ráno musil mistr soused udělat;

zatím různé prádlo máti milá s pláčem z hrubého mi plátna šila. Otec denně naučení dával: „Hleď, mně chatrný chléb život skyt’;

abys hladný neléhal ni vstával, řemeslu se musíš přiučit; k chatce-li se pilnost tvoje přidá, pak se nouze s bídou nevystřídá.

Vlasy blednou, hlas můj zní juž dutě, dřív, než v práci ustat musím, chor, k mistrovi rok za rok zavedu tě na řezbářství vedle do Bavor;

tak uvidíš také kousek světa a vrátíš se za čtyři as léta. Matka štkala, já jsem plakal těžce, otec vzdych’ a pravil: „K čemu lkát,

kde se skříním nedostává měšce, tam se musí hlava pěchovat; musíš, musíš, třeba s rudým okem, však tě, dá bůh, spatřím každým rokem!“

A v den jara první, záhy ráno, v pačesný a sporý raneček celé moje výbavné jest dáno; vzal jsem je, pak na prahu s ním klek’,

máť a otec dali požehnání, a já s otcem spěchali jsme strání.