VI.

Mořem vzpomínek má duše pluje v lepší časy, jako labuť v jih, v němž kraj rodný mile pozdravuje, kde jí křídel nepokryje sníh,

a jak po vrcholcích bujných buků v době ruchu mladá vesna běží, nebo rorejs k rodné tíhne věži, tak já v čas, v němž plno sladkých zvuků

se rtů ženiných mi v srdce spělo, jež se květem pelu pod útěží, v jehož ňadru skvostná perla leží, netušeně čárnou krásou chvělo.

Myslil jsem si často: z válek doby vyzískal jsi přec jen krásný řád, který prsa tvoje více zdobí, nežli cetky všech na světě vlád,

které židům za dukátů zvonky kříže věsí na hedbávné sponky. Krásná byla, – nač však šířiť slova, všimnul jste se Hany v síňce právě?

Zdá mi se, že oživla jí znova, stejny, stejny od paty až k hlavě: postať, chůze, oči, světlý vlas, úsměv na rtech, plný, měkký hlas,

malé ručky, noha poletavá – ach, mně stále Hany kštice plavá první dobu štěstí připomíná, a jen ona je tou skvoucí duhou,

ana srdce zlatou lásky stuhou, by se nerozpuklo, s žitím spíná. Ó jak šťastni s Marušou jsme žili! Vždyť mou domácností anděl vlád,

jehož oči slunce v hruď mi lily, až jsem skoro na jinocha zmlád; vkročila-li na luh v době vesny, obsypal se pestrým kvítím náhle,

mechem přioděl se okraj lesný, stříbrem prýštěly se skály sprahlé; zapěla-li, stráň se zelenala, tisícerou hlavu vztýčil les,

údol zkypřel, hora zavzdychala, skřivan vznášel se až do nebes, všecko budilo se, co dřív spalo, udiveno takým zázrakem,

a noc na to, jsouc dřív pod mrakem, hvězdami se nebe obsypalo. A tak trávili jsme žalu prosti v šumavského hvozdu samotnosti,

a co já dlel dole v zaměstnání při rýpání, nebo u milíře, různý popěvek se nesl k stráni od hajnice; bylať v dobré míře

Maruška má vždy a ustavičně, a jak všecko konávala sličně, jak by prosté práce všaká tíseň nebyla než nekonečná píseň!

Lidé „na ryp“ těšili se věru, říkajíce: „Což tam u hajnice nezrosí se tvář ni zřítelnice, mámeť hudbu od rána až k šeru,

a jak krásnou, anděl nám tam zpívá, tak že bolesť srdce neustřebe, pak prý svět se slovy nezachvívá Kristovými: ,Chudým patří nebe!‘“

Ze dne ke dni jakous píseň novou Maruška má s ptáků sborem pěla, jejím rtem jak růží purpurovou stále vonná melodie chvěla,

tak že brzy na slatině lid, v jehož hruď zpěv teplou rosou padá, těmi písněmi se v práci sílil, jimi žal i hněv jim z prsou pílil:

jeť taková píseň věčně mladá, ba čím starší, tím je posvátnější; a tak přišla v naši horskou skrejši také ta, již Hana jako z pudu

ptáčkům zpívá v radosti i trudu, aniž ví to děvče moje zlaté, že ta, která v důl ji přesadila, matkou jí, leč mně jen stínem byla,

který ke mně snes se z vůle svaté jako sen, jenž na rychlo se mění, srdce blaží, trýzní, v soustrasť žene. až jej v loktí chcem vzíť rozpřažené

slzu stírajíce v probuzení. To jest vše, jak tato píseň malá vlaštovicí k nám se stěhovala; já však nešťastné té duše želím,

z které vyprýštila našim skrejším, ulevím si příběhem svým celým – avšak rcete, smím býť hovornějším? Rád jsem svolil, a po malé chvíli,

jako z jara bystřeň stéká s hor, nevlídnému stáří na úkor z duše slova tekla řídké síly.