Hle větrný ten mlýn, on klet
i s chatou po svém boku,
v půl jadrnáč je rozemlet
a pánev pukla v oku;
na podezdívce roste mech,
ni žebra není na křídlech, –
tak stojí na sto roků!
Vše klidno, sotva slyšet vzdech,
kdy seveřík sem bočí,
mlýn stojí, jakby ztajil dech,
nic v něm se nezatočí;
však za to ve Filipskou noc
jej vzbudí jakás děsná moc
a vše se rozdivočí.
Tu jako dřív, když dostaven,
mlýn klape zas a běží,
leč kdo šel kolem, věru ten
strach z pohledu juž těží:
blíž u vrat stojí černý chlap,
a zpívá s mlýnem: Klapy klap,
že chodci vlas se ježí.
A ve mlejnici, bohem klat,
vše sekerou prý drví
vrah mlynář zlícen; bílý šat
má potřísněný krví;
a k domku kvapí kolem vrat,
kde černý k němu na pochvat:
„No, dobrý byl čin prvý!
Dřív stárek, žena padni teď,
a potom jejich děti,
jen statně, brachu, topor veď
a rozpraš ono smetí;
však snadno napravíš svůj hřích,
v sled domku svého na dveřích
se pověsíš den třetí!“
Výš ve mlynáři šlehá hněv,
v ráz jedná po té řeči
a pádnou teslou množí krev
páž sevřena msty křečí;
vždy k vratům hledí rudý zor,
kde příšerný se chechce tvor
a hlavou vrahu svědčí.
„Tak, tak, leč čin buď vrchovat!
viz, tam jsou ony dvéře,
tož nemeškej, než přijde kat,
by pomstil oné sběře!“
A visí vrah. – – Než svítá den,
vše zaniká a pláč a sten
jen probíhá skrz keře.