Třebas já byl hrad veliký, mamka malá chatka, přece bude moje milá, milučičká matka;
ona lipkou plnokvětou, já té lipky snítka: už mne od ní neodloučí ani vrahů plitka.
A nechť já jsem na Tokaji síla hroznorodá a mamonka po deštíku na kolejce voda,
nesmí mně ji zlatulenkou ani pánbůh s neba udeřiti v sivou hlávku údrobečkem chleba.
Třebas tatík vrbný proutek nebo rákos v řece a já hlaný dub na šporci – on mi taťkem přece;
a kdyby mu krutí vrazi hlavu chtěli bráti, dám jim svoji, nemožno-li jejich hrudí skláti!
Nechť já slunko na blankytě, on jen uhlík v peci, přec mu, chceli, v podnož dáme skvost horoucích plecí.
Nechť já sokol s ostruhami, tatík vrabík bosý, nesmí pérce zcuchati mu ani perla rosy.
Třebas já byl jako měsíc bez laty a chyby a můj bratr malučičkým penízečkem z ryby:
přec s duškami srostlí budem jak cimbuří týnce, jak podvojná jaderčata v jedné škořepince. –
Nechať rájem celá země od pomoří k moři a Slovensko kaménečkem, co se v Hronci noří:
nechci ráje, nevyměním jednu za ně hrudku, kde můj otčík mozolivě vystavěl si budku.
Nedám za svět za daleký naše chudé pláně, i kdyby mně za to dali ty zvoleňské báně.
Nechci já jich, nechci zámků, dvorů, luk ni polí, milejší mi volný hlalol s Tater pyšných holí.
Nechci, nechť by do jizbičky do truhlic i suna zlata skvost mně nanosila dužotělná Runa,
nechť by i ta zemná paní na písčitá lada všecky všudy dary snesla, co má od Kovlada.
Nic za Slovač nevyměním, a já půjdu k seči, za nejmenší, nejskrovnější slůvko její řeči...
kdyby nebe líškalo se: „Králem buď, kde koli!“ přece nechci, přece budu, synem rodných holí!
Cookies on Poetry Cove