Chlad, všude chlad, les tichne, zpěv se ztrácí,
kde květy smály se, tkví bílý sníh,
bouř staré sosny vyvrací a kácí,
jen tu a tam se ozve na větvích
pták opuštěný, snílek sivopérný,
leč rodným nivám do smrti až věrný.
A zpívá, lká sny duše osiřelé,
již zlíbal ondy slunný krásy ret,
k níž hoří purpurem své krve vřelé,
nechť mlází vrhá jíní naň a led,
blah zpívá dál i přes hněv mraků černý,
svým rodným nivám do smrti až věrný.