Jak dítě tiše spočíváš,
jež nezná svět ten strastiplný,
pod hlavou ranní vánek máš
a kolébkou ti modré vlny,
jež tichounce tě, drahá, kolébají,
a pěnné perly tobě podávají.
A víly hejčkají tě v snách
a pějí noční píseň svoji
a lehce tančí po vodách
krejíce v závoj hlavu svoji,
a matka tvá a otec, vzduch a moře –
ty rouškou halí se, a svoje hoře! –
V ten čas chci ven v ten vnadný ráj,
už veslo vede moje pěsť
a z hůry hvězdy pohlédaj’
a z dola obraz těchto hvězd
a po vodách už noc tichounce kráčí,
jen já tu ještě – pro vlasť – lidstvo – v pláči.