Jak jsi krásná, když se jitrem
v novou něhu odíváš
a kol pasu lesklý lazur
věčně věrných lagun máš,
když tvou hlavu diademem
zlaté slunce pokrylo,
a v tvé srdce nové žáry
bujna žití vylilo!
Žel však, žel ten pohled v slunci
radosť v trud mi obrací,
zdá se mi, když zřím tu radosť,
že tvé srdce krvácí,
slední krev že ještě cedíš,
zavražděna bez viny,
abys silou napojila
hynoucí své rodiny.
Zem má ale v kráse v bolu
tebe výše stojí – žel,
tiše nesla, tiše nese
útržků a hanných střel;
přijď a hleď v ty proudy slzí,
přijď a poslyš žalný ton:
tak umíral, zbaven všeho,
zpěvu král – král Amphion! –