Den se opil vůní jara,
má též opila se hruď,
ať se kdo chce troudí, stará,
veselo dnes u mne buď!
Ženo, dcerko, čile, chutě
do pole a luhu ven,
nuže, moje na perutě
obě sedněte si jen!
Vyletíme, poletíme
z prachu přímo do oblak;
mužně, strach-li srdce jíme,
držte se mne pěkně, tak;
shlédnem zdobiti se buky,
kvítí vzrůstat’ mechu spod,
střemchu květy házet’ z ruky
do peruťných jarních vod.
Ptactvo bude kvésti zpěvem,
růže mluvit’ sladkou řeč,
ba i srn, ač zřídkým zjevem,
přijde pod myslivnu v leč;
utrhnu-li snítky lysé
prose jaro; nuže mluv!
rázem, věřte, obalí se
květem pestrých motýlův.
Nebude-liž kytka plesná?
samý pěkný, živý květ,
ač tě dítkem ještě Vesna,
několik jen umí vět;
což pak až se pannou stane,
v lících vábný běl i nach,
ej, to bude skvostu, pane,
po dalekých končinách!
Viz tam celý ustrnulý
v dálce Boubín zůstal stát,
k němu též se Vesna tulí,
s ňader juž mu padá plát;
svěží kytku na hruď béře
divnou touhou zachvácen –
ženo, dcerko čile, chutě
do polí a luhů, ven!