„Vše bylo tu juž tisíckrát,
vše ošumělo, vše je všední,
juž zpěvu nech!“...Nu věřím rád,
leč lituji vás, jak jste bědni;
jen jinak pozírejte kol
na louku, pole, horu, dol –
mně přec vše novo jest den ke dni!
Či lvem mám býti vyrušen,
či dechem rozkacené Etny?
Mně vrabci oživený klen
a v palmě rajek houfec četný
je stejně mil, mám rád ten svět,
mně ze všad voní písně květ,
a ve všem verš je ukryt vzletný.
Či v růži méně divů snad,
než v obřím zjevu Viktorie,
či krasší královský je had,
než motýl, z podléšek když pije?
Či půvabnější meteor
než světluška, když jasní bor,
neb slza v záři poesie?
Jeť velkou druhdy malá věc,
když její vznik a její vnady
kněz krásy věští – umělec,
a v její chrám lze vstoupit všady,
jen setři s obuvi si prach,
a v slunných nebes prostorách
svou duši osvěž prostou zrady!
Jsouť v tvorstvu samé Iliady!