Moře blankytem jsme jeli
v báseň divuplných krás,
s pyšnými kde horstvo čely
v nebe roste: na Kavkaz.
Vlny sotva oddychaly,
Euxin, hněvný vodstva pán,
klidně dřímal, druzi spali,
na můstku stál kapitán.
Pocestní se v lože kladli,
mne jen zlíbat nechtěl sen;
opřen lodi o zábradlí
stál jsem v dumách pohroužen.
Skvoucí hvězdy v moři plály, –
zlaté růže božských niv –
jasnily se v blíž i v dáli
snivé duši na podiv.
Jedna, poupě z polovice,
zsvitla jako slunný skvost...
viz, toť zlatá dítka kštice,
tvářka – postať... Bože, dost!
Toť mé dítě milované
v siných spoustách dálných vod!
Tvář mi hoří, oko plane –
je to skutečnost či svod?
Ach, jak smutně na mne zírá...
kývá... šeptá: „Otče, spěš!
Což mne z moře, jež mne svírá,
na své srdce nevzneseš?“
,Vznesu tě!...‘ V tom výkřik žalný...
Ženina mne chytá páž:
„Proč tvé oči zas tak kalny,
proč se chvíš, co zase máš?“
Bože, což jsi neviděla
onen zjev?.. tam v záři stál;
dceruška v mou náruč chtěla,
a já v lodi prchám dál! –