Kraj sivou rouškou přioděn
hor vrchy halí mrak,
a rudým okem plachý den
mně hledí v zrak.
Ve zlatořásný skryl se háv
a jeho okrajem
mdlé skráně zdobí skalných hlav,
a hvozdů lem.
Hle, posléz zlatou řásní hnul
a smuten na vždy prch’,
a z tůně nebes vyplynul
květ na povrch.
Jak leknín půvabný ten květ
jest polou otevřen,
a vrhá šero v temný svět
a v temný sen.
A jeho pršků skvostný div
se kmitá polotmou
a padá v rosnou krásu niv
a v duši mou.