Z jara žito metá, v létě zraje,
vlažný vánek dalnou setbou vlaje,
vysoké je stéblem, vyšší klasem,
křepelka v něm volá teskným hlasem.
Slyšela’s ji, moje duše drahá?
Večery jsou dlouhé, noc je vlahá,
pojď, ať kdo chce vůkol po nás slídí,
setím bloudit přec nás neuvidí.
Neuslyší pohovoru v polí,
hodný vánek tomu nedovolí,
neuslyší na rty padat rtíky;
koroptví je přejásají ryky.
Nikdo nespatří nás, neuslyší,
mez je nižší, pšenice je vyšší,
skřivan přehluší rty v písně vzletu,
ztratíme se v štěstí všemu světu.
Křepelice až se v jásot vzruší,
ztlumí zvuk, jímž naše srdce buší,
natrháme pod oblohou světlou
kytku lásky rudě v duších zkvetlou.