Bůh noci sivou rouškou zastřel svět,
tu lidských přání nevyzpytnou tůni,
už růže k modlitbě svůj sklání květ
a dýše ze rtů zbožných díků vůni.
Vše ticho kol jak dítka první sen,
jenž tkán je z jasu lásky něžné matky,
a divným citem duch je opojen,
a k ústům tiskne krásy pohár sladký.
Jím v srdci píseň rodí se jak pták –
jak konopka, jež krev má na své hrudi,
leč její výkřiky jsou smutny tak,
že dříve mrtva je, než den se zbudí.