Hvozd oněměl; noc k mým už nohám sedá
a v hrůze velebné svou šíji zvedá,
plášť černý spíná sponou půlměsíce
a v mračné skrýši chladnou rukou hledá
šperk hvězdný do své kštice.
Sny na vzpomínek křídlech k hlavě letí;
ó, pojďte, pojďte, bludné moje děti,
mé srdce dávno s vámi mluviť chtělo –
ó, spěšte, ovíjejte květnou snětí
mé zadumané čelo.