Z Šumaviných bílých ňader
dvě se řeky taví,
nad řekami dvěma stojí
Zvíkov, pomník slávy,
Nad Vltavou s jedné strany,
s druhé nad Otavou;
smutné létly upomínky
dudákovou hlavou.
Také zde část rodné slávy
zrádně v síti lapli...
smutně oči obrátil jsem
k hradu staré kapli.
V staré kapli na Zvíkově
v javorovém lese
velikánský svatý Krištof
Mesiáška nese.
O hůl vetchou, sukovitou
podpírá se v chůzi:
hruď se zdouvá, temné oko
plno svaté hrůzy.
Klekl jsem tam na dlaždice
s orlíky a draky,
zašeptal jsem: Pomoz, Bože,
a ty, svatý, taky!
Světy letí jako divy,
my se nehnem' z místa,
pomoz, svatý velikáne,
druhu Jesu Krista.
Nosíš Spásu na vše strany,
konáš rád a zdárně,
a my Češi ubožáci
čekáme vždy marně.
A my Češi ubožáci
ustavičně hynem,
sestup, svatý, mezi bědné
s Pánaboha Synem.
Nejsmeť posud vykoupeni
od pokuty věčné –
ó, jak by ti srdce moje
vroucně bylo vděčné.
Slávu tvou bych prozpěvoval,
slávu tvou bych množil,
kdybys toho Mesiáška
u nás s beder složil.
Kristova až ďáblí hlavu
rozšlápla by pata,
vydudal bych tobě na hůl
z ryžovného zlata.
Opřel bys se bezpečněji,
přecházeje řeku,
ryze zlatá berla, pane,
trvá řadu věků.
Řadu věků také zbojník
křivdy na nás páše...
přenes k nám už přes slz moře
toho Mesiáše!