Smuten byl jsem v duši, třeba ňadra vřela, jako by mně byla půlka odumřela;
netěšil květ písně ani úsměv květů, jakby v duši zašlo tisíc světů. –
Vzpomněl jsem si zase matičky své milé, na sad když jsme sedli podvečerní chvíle;
posud zřím, jak vlas můj do prsténců stáčí, hladí mne a šepce: „Kudrnáči!“
Vzpomněl jsem si zase statečného otce, když mne do škol vodí o půl šestu roce:
„Dávej dobrý pozor, koupím nové šaty, ve „zlaté“-li budeš, hochu zlatý!“
Vzpomněl jsem si také dětských ňader půle, s níž jsem v panském sadě hrával o „fazule“;
přál jsem jí, tu ona smích na rudém rtíku: „Chceš, bych vyhrávala, podvodníku!“
Vzpomněl jsem si zase divného pln žele, na šedivou hlavu pana učitele;
když mne zpívat’ učil, tak svou jevil lásku: tisknul bradku, mluvě: „Sedmihlásku!“
Vzpomněl jsem si také počtů professora; žhavé bylo oko, temná pleť a chorá;
„hodný hoch jsi,“ říkal, „ač se jiné daří, v počtech vázneš, milý písničkáři!“
Vzpomněl jsem si také druhů ze studií; jedni vadnou prací, druzí planě tyjí;
za ty pracoval jsem, děli: „Na číš líku s námi pojď už jednou, ponocníku!“
Vzpomněl jsem své chůvy, jíž jsem v kvapném zmatku zapomněl kdys z Prahy darem přinést’ šátku. –
„Ano, tak se děje,“ řekla, „jsme-Ii staří; to mám za pohádky, pohádkáři!“
Vzpomněl jsem si ženy dlouhých, plavých vlasů, velkých, černých očí, tváři plné jasu;
líbala mne žárem sálajících rtíků, vzdech’ jsem, klesal; děla „Závistníku!“
Vzpomněl jsem si dcerky, jež mi v růvku dřímá, slzy zjevily se náhle před očima;
však má Lidka zlatá na poskok se dala, květem retů slzy vylíbala. –
Cookies on Poetry Cove