Vstal na východě krásný den
a směje se nám do oken,
hej vzhůru, chaso mladá!
Jak plamen rudne v setí mák,
a vesele kde jaký pták
i zpěvák písně skládá.
Jak zlato svítí polí klas
a volá žence: „Máte čas,
než vytratí se rosa,
však jižních vánků teplý dech
už blažen těká po žitech
a k zemi shýbá prosa.
Tož ruče k pasu toulec dán
a na plec kosu – čekáť lán –
ať položíme žita,
sbor děvčat přijde záhy snad
a sváže snopy v hojný řad,
i kytka bude svita.
Ba pospíšíme záhy k vám,
jeť smutno, kde je sekáč sám
a k písním schází hlasů,
snad zavítá i hospodář
a čelo vyjasní i tvář;
rád veselou má chasu.
Ej klaď se, zlaté žito, klaď,
ať požata je bujná hať,
s ní chrpy, mák a stračky...
Z těch kytku, chlapci, rychle sem,
vám za kloboučky navijem
i za své šněrovačky!...
A věru pěkný žita lán
je položen a posekán
a řádně svázán všudy,
tož ať vás těší ještě dnes
ta našich písní švarná směs! –
Sem píšťaly, housle i dudy!
Při práci i při kvasu
žehnej, Bože, tomu hloučku
s kyticemi při pasu,
s kyticemi na kloboučku;
až se práce všecka zdaří,
dáme věnec hospodáři;
veselý nám kyne čas;
zazpíváno,
zadudáno
hude zas a zas!...