VE SNĚNÍ.

Uklonila sličné hlavy, zruměnila v líčku, staví stromek darovaný k světlu na poličku;

zamyšlena v bílé dlaně položila čelo, – v rodné kraje na západu snění zaletělo. –

Na jaře jest. Stojí s milým pod jedlicí šedou, o štěstí a rudých růžích milý hovor vedou;

hledí, jak srn po mýtině vedle srnky kluše – prstýnky si vyměňují, polibky – i duše.

Znají květin sličná jména, jako lid je zove, naslouchají ptačím písním, vymýšlejí nové;

trhají květ sedmikrásek, dychtíce, co věstí, a nechť žalosť, nevěří jim, věří jenom v štěstí.

K děvčeti se jonák kloní – líce se mu mění – zas ji líbá – dívka chví se – je to on – a není;

její srdce bolí, bolí, uštknuto jak hady, není Ivan pod jedlicí, ale lodník mladý...

Líbá... Ona ve vzpírání přec se k němu kloní – k míru duše podvečerem z vísky zvonek zvoní;

ve snu z vísky, na lodi však na poplach se houpá, ruch a křik je na palubě: „Vlnobití stoupá!“ –