Ve mlýně zrovna čaruje
děd s huslemi a pivo;
aj, vždyť se vdává dcera dnes;
vše šťastno: všude zpěv a ples
a veselo a živo.
Jen mládek jaksi ochořel
a smuten kloní hlavu;
či probděl noc, či prosnil den,
či vodu korálkovou jen
měl v náhonu i splavu?
Pan otec hledí na mládka
a pohněván naň volá:
Proč stále hlavu ukláníš,
vše novo v mlýně je, přec víš,
příval jej sotva zdolá!
Proč nezpíváš? Hej, neslyšíš?
Což je tvá radost slepá?
Proč na lících i čele stín?
Či nerad máš, kdy stojí mlýn,
nu, nasyp, spusť! – ať klepá!
Mlýn klepe, mládek v síni zas,
leč přece kloní zraky,
tvář nevěstina jasný den,
on chudák jí byl ošizen, –
co život jest mu taký? –
Vstal, připil nevěstě a šel...
Kolkolem se to smálo,
vše v sladkých tone rozkoších –
leč mlýn jaks přepodivně vzdych’ –
a kolo náhle stálo.
Je po půl noci; najednou
v síň prášek vbíhá s křikem:
„Ó, pantáto, jak hrozný den,
náš mládek leží rozdrcen
pod novým palečníkem!“