Král Valdemar vtrh s vojskem do Arkony, by víru v Krista vnutil Slovanům, s ním biskup Absolon. I zvučí zvony a mečem huben lid a každý dům.
I vzato k vyhubení lidstva hříchů tisíce vojáků a různých mnichů, již jako vrány na zpěváky sedli a hubili, co tygřím okem zhlédli,
a vyžírali domy, stáje, setí a vraždili vše, starce, ženy, děti a choré ubožáky v smrtném loži, vše Římu k zálibě a větší slávě boží!
Chrám Svantovítův vyloupen je již, vše zlato sebráno i nádob skvost, sám biskup vchází, drže v ruce kříž, jímž tluče lid, jenž ostré zbraně prost
ven z chrámu prchá, sotva stačí noha a vojsku v kořist dává svého boha. Hle, Svantovít bůh bohů, čtverhlavec, už divochy je stržen dolů s trůnu
a voják v hruď mu seče, sveřepec, a drze kope posvátnou mu brunu, jež v hulákání vyvedena z stáje k týrání nechána je tlupám láje,
co zatím chrám a vše, co v něm je, hoří. A Svantovít, bůh bohů, vlečen k moři; je vojskem proklínán a pokálen, jež meč mu vzalo, drahocenný plen,
jímž do hlav jeho bije hrubá četa, jež pohlížely do všech čtyř stran světa a jež lid slovanský výš všeho ctil, než Valdemar chrám jeho vyplenil
a kněze chrámu z Absolonské rady v chrám uzavřel a spálil dohromady. Byl nářek po Ráně, byl pláč a křik, když bezhlav vlečen bůh a jeho dřík
byl štípán okázale širočinou; lid vlasy ruje, ženy hněvně klnou i děti – všecko. Lidé přeubozí, svým katům málomocně jenom hrozí
a statnější, již meče drží paží, v zoufalství do vlastních je ňader vráží, neb v beznaději, že zas vstane bůh, bez odporu vše vraždí druhem druh,
ať matka, dcera, v spárech lotrů stoná, vše hyne z běsné vůle Absolona! Tak padla Arkona, tak zhynul lid, jenž v otcův víře hledal duší klid;
je celá Rána zbita, mrtva leží, jak mít chtěli král a jeho kněží, již mocí vnikli v tichých lidí místa, a lásce učit měli jménem Krista,
z nichž doby té, ať rab ať král byl každý, ať kněz ať voják, nastrojen byl navždy! – A posud žijí tamo na Rujaně, ti ukrutníci jako havěť káně
a jako mračno vítězně kol lítá, kde v moře vrhli boha Svantovíta. Těch míst jich lid straní se i ptenci: jsouť vrazi Slovanů teď zatracenci,
již straší v vůkol každou země hroudu a trpět musí k božímu až soudu, kdy pověčným se trápit musí žárem, zběsilý Absolon s ukrutným Valdemarem.
A trest ten nemá žádnou času mez, jak Svantovítův zaklel je kdys kněz. Tak obraceli vrazi jménem Páně kdys bratry slovanské tam na Rujaně
a Bůh těch potvor děsně zběsilých přec bleskem nezabil a nedbal jich; či ohluch zběsilců těch rvavým rykem, když vraždil biskup lidstvo s panovníkem
a vedli tichý národ v smrt a zmar? ti běsi: Absolon a Valdemar!
Cookies on Poetry Cove