Vždy bylo hůř a bylo tíž, až dala muži s jedem čiš: „Tím na vždycky se vyléčíš!“ A vyléčil se; třetí den
byl zrádné ženy hříšný plen u kostelních vrat pohroben. Je pěkně srovnán mužův hrob a k zakrytí zlé ženy zlob
pln čerstvých květin je a zdob. A psala vdova málo slov: „Kdo překážel nám, má už rov, teď směle vejdi pod můj krov!“
I věřil na lichotný svod, vsed’ na kůň, do slabin ho bod’ – a po čtvrtletí slaven hod. Když svatební si vzali šat,
sám hosti řadil starosvat a veselou jim kázal hrát. A zněly housle, bručel bas: „Po smutku máme hodokvas,
a potom bude smutek zas!“ Když vyšli na dvůr, kdož by dbal, že kohout hlasně kokrhal: „Ej, kdyby hospodář můj vstal!“
A žena vzdechla; svat jí vstříc: „Co schází vám?“ – „Ba nic, ba nic, jen spodní šat jsem stáhla víc!“ I šli, a níže u zahrad
druh kohout druhu v píseň pad’: „Jen pěj, vždyť uslyší nás snad!“ A žena vzdechla; svat jí vstříc: „Co schází vám?“ – „Ba nic, ba nic,
jen kámen tep’ mi o střevíc.“ Když kráčeli už přes náves, z vrat sousedových štěkal pes: „Hle, travička se vdává dnes!“
A žena bledla stále víc... „Co schází vám?“ – „Ba nic, ba nic, toť štěstím, jemuž spěchám vstříc!“ A nedbali; nač dalších slov...
Všel průvod vraty na hřbitov, kde s kamenem byl mužův rov. Šla žena k hrobu: „Máme spěch, nuž kříž ten přijmi jménem všech...“
„Pryč, ženo!“ slyší... Kámen vzdech’. I lekla se. Snad větru van... „Proč váhá?“ se všech ptá se stran i snoubenec i svatebčan.
A znova spěchá dělat kříž, a znova kámen: „Nechoď blíž, nech svatby radš a kaj se již!“ I zhrozila se. „Proč pak as
ta žena zastenala zas? Hle, zrak jí hoří, vstává vlas!“ A zase na hrob chce... Ó div! Hle, kámen hýbe se jak živ...
muž z hrobu ruku zved’ a kyv’. I vzkřikla. Jaký hrozný zjev, ó hleďte! Silná, stydne krev, – kdo můžeš pojď, a choré lev!
Však žena stále oči v sloup: „Proč ze svého jsi hrobu stoup’? Jdi, zkad jsi přišel: zase v hloub!“ „Co pravila? Ký hrozný vid!“
Vše trne: starosvat i lid, co pohled ženin asi zhlíd’? „Co vidíš? Mluv!...“ „On, vizte, on! Táž řeč, týž děsný hled i ston,
jak když jsem přivedla ho v skon!“ „Však umřel muž tvůj!“ „Neumřel, žár hříšné lásky ve mně vřel, můj jed mu rakev otevřel.
Tam vizte – vizte! ruku zved’... Ó nehroz! – Bože, jak je bled – ó hrozno! Satan sám mě sved’...“ „Je šílená, pryč, domů zpět! –“
„Však nejsem; blínu hnědý květ, ten s nebem zaměnil mu svět! Jsem travička, to, lide, věz!... On hrozí!.. Nechať přijde kněz,
ten, jenž mne snoubiti měl dnes! S ním přijdi kat!... Ej, věru tak!... Hle, hle, jak straší jeho zrak – chci umřít – dobře bude pak!“
A padla na hrob, kupu hroud, lid rozběh’ se, prch’ ženich bloud, den třetí konal mistr soud. –
Cookies on Poetry Cove