„Nic neděláš juž dlouhý čas –“
tak zněly přátel důtky –
„tím vinen venkov, kýž ho ďas,
ten veškeré hltá skutky,
až zvolna tuhne to v skráni.
Juž dej se přec na pokání!“
Nuž ano, milí přátelé,
Vám snadno tak se řečí,
mne rozkoš lůžka nestele,
samota ne vždycky léčí,
jen přijďte v smutnou tu vísku,
kde zapad jsem po krk v písku.
Leč věřte, také na venku
jsou vážné práce, věru
že nevím často, kde hlavu mám –
dnes ku příkladu pravím vám –
spravil jsem tuctovou panenku
pro svoji jedinou dceru!