Zem se chvěla, ve vsi lkali: na píď trhala se zem, studně vody nedávaly, naříkáno vůkolem;
jenom v studnu Vavřincovu prýštilo se vody dost, lid bral okov po okovu, Vavřince však jala zlost:
„Co pak já jsem studnu roubil pro ně?“ Zavřel ji, lid ze vrat zpátky honě. Prosili: „Dej, zlá je nouze!“ „Nedám!...“ „Odměkči se přec!...“
„Napijte se třeba v strouze!“ zaláteřil Vavřinec. Zavřel; lid však do vrat buší: „Smilování! Probůh, dej!“
„Ne! Váš hluk mne nevyruší, nedám, ani za krůpěj; toť by tolary mi rostly v dlani na hřídel i čepů spravování!“
Lehl. Na okno kdos klepe: „Kmotře, vody! Hoch je chor, schladí-li se, bude lépe...“ „Nedám!...“ „S píď jen, nad outor!“
„Ne, chceš, abych vstával z lože? nevím, kam jsem klíče dal!“ „Nedáš?“ „Nedám!...“ „Ty můj Bože, Sprav se juž!...“ „Jdi, rád bych spal! –“
Obrátil se Vavřinec a z hněvu zaklel několikrát pro úlevu. Usnul. Jiný klepe kdosi. „Co zas?...“ „Nebuď krut a hluch,
o džbán vody žena prosí, právě pomohl jí Bůh, z vody nemáš přece škody!...“ „Mám-li vstávat k vůli nim?
ber, kde chceš, já nedám vody!“ „Probůh!...“ „Už tě neslyším! K vůli tomu dotěrnému lidu ani v noci ještě nemám klidu!“
Spal. Tu zaklepáno znova: „Starý otec – měj přec cit – stojíť skoro u hřbitova – hrdlo touží ovlažit;
zhyne-li, pět na žebrotě budeme vsi na obtíž!...“ „Mám snad k vůli jakés slotě v noci vstávat? Táhni již!...“
„Probůh dej!“ – „No, vyskočím-li z domu, uvidíš, zač loket... u sta hromů!“ Za šera však z nenadání sám na sobě okoušel:
žíznil rtoma, hořel skrání, vstal a rychle k studni šel, a juž okov dolů padá... Ha, ta žízeň a ten pal!
Hlava hoří, ret mu zvadá – okov v ráz se nabíral, div nestrhl řetěz, jenž ho víže, a Vavřinec tahá: „O té tíže!“
Zaklesnuto; chutě k vodě – ale hrozno! Jaký zjev? šedý mužík sedí v brodě... Vavřincovi mrzne krev:
zírá, vytřešťuje oči, stojí jako přimrazen, v okovu se mužík točí: vlasy jako mokrý len,
vousy dlouhé jako sítí v řece, vlas jak vodopád mu kryje plece. Strne sedlák, před ním stoje... V tom hněvivě mužík: „Slyš,
chudým neměl’s z mého zdroje, proto již ho neuzříš. Hledej na statku kde koli, marno, svědomím jsi kles’:
nevytěžíš chleba z polí, ni ze studně vody, věz! U těch však, jimž v nouzi nechtěl’s dávat, budeš obého se dožebrávat!“
Zmizel. Sedlák ležel v mdlobě. Když ho našli, kříšen v ráz, divno však, když přišel k sobě, prázdnou studnu měl, lid žas’ –
ale kolem u soudruhů v studnách vody bylo dost, bohatství jim rostlo v luhu, jemu v srdci zoufalost:
dvůr mu shořel, spustla pole v stráni, v studnu skočil; šílel při skonání. Ale ve vsi mnozí praví, u studně že zas a zas
v pláč pohroužen usedavý v půlnoční se jeví čas; váží: okov výš se smýká – stoupá – zase padá zpět...
Vody sedlák hledá – vzlyká – na hořící žízní ret; první krůpěj, jež se v studni zrodí – praví lid – jej zase vysvobodí!
Cookies on Poetry Cove