Vánoční stromku, rodiny stkvoste,
vidím tě zdobit jizbu zas,
raněné srdce zvučí a roste,
poznovu plane zrak, jenž has’;
zas se to v hlavě blýská a mění
a přec, ó běda, jak dřív to není!
To tam je všecko! Aspoň vy, snové,
vraťte se chvilku v pěvcův stan;
žalost mu ňadra hlode a klove,
za živa je zde pochován;
sneste mu v úkoj pod klenbu čela
chvíle, když dcerka v klíně mu dlela.
Když mu kol krku ovila ruku,
polibkem zanítila ret,
když na své srdce při písně zvuku
přivíjel víc než celý svět!
Vánoce, zima; v srdci to zebe;
ztratil jsem všecko: Tebe i sebe! –